Marauders star 1/2 ✓ | KOREKCE

34. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Zvedla jsem hlavu a setkala jsem se s bouřkovým pohledem. Nejspíš náš rozhovor nebyl úplně soukromý.

Z pohledu Magic:

Dneska je sobota, pátýho února. Pro někoho normální den, ale pro mě ne. Jsem strašně nervózní, ale zároveň se strašně těším!

Mimochodem už jsem zdravá. Předvčerejškem byl úplněk, Moon s Remem jsou pořád ještě na ošetřovně, ale jsou v pořádku. Tenhle úplněk jsem ale nemohla být s nima, ještě jsem nebyla úplně zdravá a James mi to výslovně zakázal, takže jsem skysla v posteli.

Lilyiny narozeniny jsme oslavily jenom my tři. Claire a holky z vedlejšího pokoje jí ale taky popřály, a James na ní, k Lilyině smůle, taky nezapomněl. Jeho dárek tady radši vůbec popisovat nebudu, protože by mě Lily asi zardousila... Doteď z toho má trauma.

Dneska jdu s Mattem na naše první oficiální rande, takže je možná dobře, že nejsem tak unavená, jako obyčejně po úplňku. Přesněji řečeno to rande už by mělo začít, ale já si ještě musela přezout boty, ty co jsem měla předtím mi přišly hnusný, i když Lils říkala, že hezký jsou všechny... Ale já prostě chci být co nejhezčí.

Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Metamorfomágstvím zvlněné a nenápadně prodloužené vlasy mi v malých loknách spadaly pod ramena, díky světlým stínům mi vynikaly tmavě modré oči a perfektně ladily k mým modrým šatům. Poslední dobou modrou nosím nějak často.

"Sluší ti to." Matt mi věnoval zamilovaný pohled a já mu ho vrátila. Upřímně si nedokážu představit, co bych bez něho dělala. Znamenal pro mě strašně moc.

"Kam půjdeme?" Zeptala jsem se, jakmile jsme vyšli z hradu na pozemky zalité zapadajícím sluncem.

"Uvidíš." Usmál se a chytnul mě za ruku. Za několik minut jsme došli až na vzdálené pole plné slunečnic, (slunečnice v zimě bez sněhu... Nechápu, jak se mu to povedlo) o kterém jsem neměla tušení, že se tady někde nachází.

Matt nás provedl úzkou cestičkou a rozprostřel se nám pohled na deku s košíkem jídla a lískooříškové čokolády.

"Matte..." Nevěděla jsem co říct. Bylo to tam tak krásný, ještě s tím západem slunce... Vlastně jsem ale nic říkat nemusela. Matt ke mě došel a v západu slunce mě políbil.

A - aby to bylo ještě víc kýčovitý, zamumlal ty dvě hřejivý slova. "Miluju tě." (P.a. když jsem tohle psala, myslela jsem, že někde vyhodím oběd :d) Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Chtěla jsem mu to oplatit, jak to bývá ve všech těch přeslazených romanťákách.

Stačily dvě slova a bylo by to. Ale já prostě nemohla. Nedokázala jsem mu to říct, i když jsem si byla jistá, že ho doopravdy miluju. Nebo jsem si to jenom namlouvala, ale to... Není možný.

Byla tam ta chvilka trapnýho ticha, ale Matt to bez zastavení přešel. Dával mi čas a proto jsem ho měla ještě o tolik radši.

Nevím jak, ale nějak se nám povedlo rozpoutat lechtací válku a v zápalu hry jsme tak trochu rozlehli košík. Fakt se mě na nic neptejte, netuším.

Každopádně dobrý bylo, že brownies i čokoláda přežily, takže jsme se pořádně našmákli. (P.a. divný slovo xd)

Zbytek večera byl, stejně jako začátek, úžasnej. Nebudu to radši celý popisovat, protože některý části asi ani radši slyšet nechcete, ale důležitá informace je, že jsme se večer, v úplný tmě, museli vrátit do hradu.

Nebylo to nic příjemnýho. Nenávidím tmu a ani jeden z nás si nevzal hůlku, takže jsme málem několikrát zahučeli, ale nakonec se nám naštěstí povedlo bezpečně stát ve společence.