Marauders star 1/2 ✓ | KOREKCE

39. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Kdyby jen věděl, že o něm takhle přemýšlí tatáž osoba, na kterou myslel on... Ale že ta osoba není jediná by ho ani ve snu nenapadlo.

Z pohledu Siriuse:

"Dvanácteráku pohni!" Potichu jsem zařval na svýho nejlepšího kámoše, kterej letěl na svým novým koštěti několik metrů za mnou a začal jsem se štverat oknem do holčičí ložnice.

Přesnějc řečeno do ložnice Lloydový. Ne, že bych vyhledával její společnost, jsou čtyři hodiny ráno, ale prostě nás s Dvanácterákem něco napadlo.

James si myslí, že tím Evansovou konečně sbalí a já to vidím jako skvělou příležitost k tomu, konečně Lloydový oplatit ten žertík, kdy mi na začátku školního roku obarvila vlasy.

Napadlo nás to dneska večer a upřímně řečeno není to moc originální, přece jenom musím uznat že na žertíky má Lloydová fakt talent, takže se u ní možná trochu inspirujeme. Trochu.

James vlezl za mnou, ale praštil se do hlavy a s hlasitým "Au!" skočil dovnitř. To je debil. Nesmí je vzbudit!

Sežehl jsem ho naštvaným pohledem, kterej nejspíš v tý tmě ale nemohl vidět a potichu jsme se začali plížit k něčemu, co vypadalo jako skříň.

Z četných zkušeností jsem věděl, že skříň Lloydový je třetí zprava a Evansčina hned ta vedle. James na mě kývnul a otevřel dveře Evansčiny skříně.

Já udělal to samý akorát u Lloydový. Oba jsme věděli co máme dělat, měli jsme to přesně naplánovaný a zatím všechno vycházelo.

Potichu jsem rozsvítil hůlku a zamumlal potichu příslušný zaklínadlo. Zkontroloval jsem, jestli všechno vyšlo a povedlo se.

James vedle mě už nejspíš byl taky hotovej a začal se plížit zpátky k oknu. Trochu jsme to s Dvanácterákem okopírovali, ale tak co. Nebyl čas na to, vymýšlet něco originálního. To ale nikdo nemusí vědět.

Zítra bude mít Lloydová zezadu na hábitu napsáno Miluju Blacka, ale když se na hábit podívá, nápis neuvidí. Tohle napadlo Jamese a myslím, že je to geniální.

Evanska tam bude mít Miluju Jamese. Pochybuju, že potom začne Dvanácteráka opravdu bezmezně milovat, ale kdo ví. Přeju mu to, i když Evansovou fakt nemusím. Je namyšlená, teda podle mě. Ale jinak je pěkná. A má dobrej zadek.

Co nejtišejc jsem se připlížil k Jamesovi, popandul koště a vyletěl za ním do tmy. Teda teď už spíš do východu slunce. Je docela zázrak, že jsme žádnou z nich nevzbudili, ale asi maj tvrdej spánek. Naštěstí.

Když už jsme u toho spánku... Je to divný. Celý to.

"Jsou to vzpomínky." To by mohlo znamenat, že oni vlastně o ničem neví... Ale kdoví.

Slyšel jsem je, když tenkrát Natessa říkala Lloydový, že to nejsou sny, ale vzpomínky. Sice úplně nevím, co všechno s tím má to společný, ale když ví, že jsou to vzpomínky, zachvíli jim to všechno dojde. Upřímně doufám, že ne.

Z mýho přemýšlení mě vyrušil až James, kterej se zase úspěšně praštil do hlavy o okenní rám. Jenom jsem nad tím zakroutil hlavou a okamžitě padnul do postele.

Ještě chvíli jsem slyšel Jamesovo tichý klení na účet okna, ale potom jsem se propadnul do bezesnýho spánku.

Ráno mě vzbudil zvuk, kterej jsem z celýho srdce nenáviděl. Budík. S rozmrzelým výrazem jsem se vypotácel z postele, úspěšně vzbudil Péťu, kterej přes to jeho chrápání budík asi neslyšel, jako každý ráno jsem se podivil nad Remusem, kterej ještě dodělával úkoly (on prostě není normální) a v koupelně se srazil s Dvanácterákem.