Love[Niam]CZ✔︎

♠️17.kapitola♠️

Liam

"Jak je na tom" zeptal jsem se ihned doktora, který právě vyšel z pokoje, kde leží můj blonďáček.

" Operaci zvládl docela dobře. Sice jsme ho jednou ztratili, ale nahodili jsme ho zpátky. Teď je v kómatu a je čistě na něm za jak dlouho se vzbudí. To už my neovlivníme" odpověděl nám doktor a já si trochu oddechl, že žije a je více méně v pořádku. Uvnitř mě však hlodala otázka. Co když se už neprobudí?.

" Mohli bychom ho vidět?" Zeptal se Harry a doktor jen kývl. Vstali jsme ze židlí a vydali se do pokoje za Niallem.

To co jsem spatřil, když jsme vešli do pokoje se mi vryje do paměti. Niall ležel napojený na různé hadičky, v obličeji celý bledý bez života.

Posadil jsem se na židli, která byla vedle jeho postele a chytl ho za ruku. Měl jí úplně ledovou. Ach Nialle proč?

Niall

Otevřel jsem oči. Kolem mě bylo všude bílo. Kde to sakra jsem? Co tu dělám? Jak se odsud dostanu?

" Nialle? Zlatíčko. Jsi to vážně ty?" Ozval se hlas za mými zády. Okamžitě jsem se otočil a spatřil svojí mamku.

" Mami" Zvolal jsem šťastně a rychle se k ní rozeběhl. Když jsem byl u ní vtáhl jsem si jí do objetí.

" Nialle musíš se probudit" zašeptala mi do ucha

" Ne mami já nechci. Chci tu s tebou zůstat." Zašeptal jsem. Mamka mě pohladila po zádech.

" Nialle musíš se zbudit. Tam dole na tebe čeká rodina, přátelé a hlavně tvůj přítel. Copak by jsi ho tam chtěl nechat?" Zeptala se mamka. Jen jsem zavrtěl hlavou.

" Dobře vzbudím se, ale ne dnes chci s tebou strávit trochu času" zamumlal jsem.

" Naille" povzdechla si mamka.

Liam

Už jsou to dva týdny . Dva zasraný  týdmy, co je Niall v kómatu a pořád nic. V práci jsem si vzal volno, protože jsem neměl na nic náladu. Svoje volno jsem trávil v nemocnici u Nialla.

A tak je tomu i dnes. Sednu si na židli, chytím jeho ledovou ruku a celé hodiny pozoruji zda se nepohne aspoň o malý kousíček. Jenže bohužel pořád nic.

Začínam být zoufalý. Tak moc ho potřebuji. Obejmout, políbit, usínat po jeho boku.

"Tak už se kurva probuď. Prosím už se probuď" řval jsem uvnitř sebe.

O 2 MĚSÍCE POZDĚJI

Už jsou to 2 měsíce a něco od té doby, co  Nialla srazilo auto a on upadl do kómatu. A pořád nic. Ani to s ním nehlo. Leží pořád stejně a pořád je bledý jak smrt. Bojím se. Bojím se o něho.

Na venek se snažím tvářit, jakože se nic neděje a že jsem v pohodě. Kdežto uvnitř mě pomalu, ale jistě propadám panice. Co když se už neprobudí? Co budu dělat? Budu schopný bez něho žít?

Louis si začíná všímat, že se mnou není něco v pořádku. Bodejť by ne, když se spolu známé od plenek. Vždycky mě prokoukne. Vždycky zjistí, že se něco děje, ale nevyptává se a čeká až se mu svěřím sám, za což mu neskutečně děkuju.

Jako každý den za těch 2 a něco měsíců sedím na židli, držím svého Blonďáčka za ruku a pozoruji ho. Pozoruji jak je nádherný a snažím se si zapamatovat každý kousek jeho kůže.

Nadějně se kouknu ještě jednou na Nialla předtím než sklopím hlavu a následně se jako malé dítě rozbrečím. Nedokážu dál v sobě potlačovat tu bolest, kterou mi způsobuje pohled na bezvládně ležícího Nialla, který je napojený na různé hadičky. Moje maska na venek odjela na Hawai a to uvnitř mě mě přemohlo. Cítím se tak zasraně slabý čím víc jsem bez něho a to mě docela děsí.

Z mého pláče mě vyruší stisk ruky. Cože? Vážně jsem to cítil? Nezdá se mi to? Tohle je sen, že? S uplakaným obličejem vzhlédnu k Niallovi a......