Padlý anděl

Kapitola čtvrtá: I hvězdy pláčou, neboť i oči září

  „Pane Andersone, můžete dál," pobídla Vee s úsměvem muže ve středním věku, který čekal na chodbě v jejich pekelné společnosti. Na sobě měla bílou košili s černou upnutou sukní, vlasy měla sčesané do drdolu a nezapomněla si vzít falešné dioptrické brýle, aby její role sekretářky ředitele firmy byla bezchybná. 

  „No sláva, nemám na vás celý den, takže pokud bychom to mohli urychlit, byl bych velmi vděčný," utrousil povrchně, když ji následoval dovnitř kanceláře. Vega se pro sebe uchechtla, ale pak se na něj otočila s laskavým úsměvem.

  „Bude to jen chvilka, posaďte se," řekla a ukázala na volnou židli u stolu. Sama si sedla a vzala do rukou složku, kterou si pečlivě připravila předem. Tohle byla její šance a ona ji hodlá využít. 

  „Myslel jsem, že budu jednat přímo s ředitelem. Poslal bych sekretářku, kdybych věděl, že budu mluvit s vámi," odfrkl si.

  „Nebojte, ke všemu se dostaneme, ale nejdřív, je vaše jméno Frederic Anderson?!"

  „Ano."

  „Jste majitel Andersonovi banky?"

  „Co to je za otázky?! Samozřejmě, že ano," odsekl a úsměv na její tváři se rozšířil.

  „Výborně, v tom případě si vezměte tuto složku a pokračujte těmito dveřmi," řekla, předala mu složku s návrhem jeho rozsudku a dál si jej nevšímala. Tohoto chlápka se Dee snažil dostat už léta, ale vždy selhal. Ona se rozhodla, že je načase Deeovi ukázat, že se v ní nespletl, a tak se Andersonovi ozvala s tím, že Dee chce do jeho banky uložit velké množství peněz, načež se Frederic Anderson nechal chytit. Vlastně to bylo až směšně jednoduché a ona nechápala, proč tento člověk už nějakou tu dobu nehořel v Pekle.

  „Jak jsi to dokázala?!" vyhrkl užasle Dee, který vpadl do její kanceláře asi tři minuty potom, co Anderson zmizel za dveřmi.

  „To víš, mám to prostě v sobě," odpověděla a pokrčila ledabyle rameny.

  „Myslím, že teď je řada na mně," řekl a ze saka vyndal ruličku pergamenu, kterou položil Vee na stůl. Poté lusk prsty a vedle pergamenu se objevil brk s kalamářem - no, snad jste si nemysleli, že se bude podepisovat vlastní krví, nebuďte staromódní.

  „Konečně!" vypískla nadšeně a jedním rychlým pohybem podepsala smlouvu, či co to bylo. Nikdy se o to příliš nezajímala. Po každém podpisu se její schopnosti vyvinuly, a pokud se kvůli nim upsala Ďáblovi, budiž. 

  „Už ti zbývá jen jeden úkol a budeš konečně právoplatný člen Pekla."

  „To bude hračka," ušklíbla se a rozhodla se vyjít do ulic, vyzkoušet svou novou schopnost, neboť teď konečně mohla odhalit největší lidské touhy stejně jako Dee.

  „Vee, říkal jsem ti, že své schopnosti nesmíš používat na nevinné," promluvil, když už byla skoro u dveří.

   „Co? Ale jak můžeš vědět, co jsem chtěla jít dělat?" zeptala se překvapeně. Pokud věděla, tak myšlenky číst neuměl.

  „Znám tě pět let, vím, co chceš udělat, kolikrát ještě dřív, než to víš ty sama," zasmál se a ona si povzdechla. Zase jí akorát zkazil zábavu. Na to, že to byl Ďábel, byl někdy až příliš vážný. 

  „Fajn, slibuji, že své schopnosti na nikoho nepoužiji. Půjdu si dát jen oslavnou kávu."

  „Dobrá, budu ti věřit," uchechtl se a ona se na něj dotčeně podívala.

  „Drzoune," zamumlala. 

  „Jediný, kdo je tu drzý, jsi ty."

  „No jo pořád. Přidáš se?" 

  „Rád bych, ale mám tu hodně práce. Každopádně počítám s večeří, pokud jsi pro."

  „Ach, Dee, děláš, jako bych tvé pozvání na večeři snad někdy odmítla," řekla a poté konečně opustila jeho kancelář a následně i budovu.

  V New Yorku je několik set tisíc kaváren, ale Vega se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodla jít do té, ve které již dvakrát potkala tajemného kluka Aidena. A malý kousek jí samé doufal, že jej potká i dnes, i když říct nahlas byste jí to samozřejmě nikdy neslyšeli. Věděla, že si zahrávala s ohněm, ale dnes měla opravdu dobrou náladu a Dee ji nemohl držet od lidí, pokud je měla dostávat do Pekla. A přece se nebude bavit jen s hříšníky, ne?

  Když dorazila na to svým způsobem prokleté místo, objednala si svůj oblíbený flat white a posadila se do rohu kavárny, stejně jako když tu byla naposledy, a světe div se, netrvalo to ani dvacet minut, co zvonek nad dveřmi zacinkal a dovnitř vstoupil Aiden, který se hned rozhlédl po kavárně, a když uviděl Vegu sedět v rohu jako naposled, nepatrně se usmál. Vee jej s očekáváním sledovala, jak si objednává kávu, a poté i s hrnkem míří k ní.

  „Máš tu volno?" zeptal se, zatím co u ní postával a ona ho propalovala pohledem.

  „A víš co? Dneska mám dobrou náladu, takže se klidně posaď," řekla po chvilce, a dokonce mu věnovala i úsměv. Opravdu malý úsměv. 

  „Ty se i směješ, to jsou věci! Co že máš tak dobrou náladu?"

  „Jen úspěch v práci," odpověděla a mykla rameny.  

  „V tom případě blahopřeji, a když už vedeme takový hezký normální rozhovor, nemohl bych konečně znát tvé jméno?" 

  „Hádám, že jo," zamumlala a zhluboka se nadechla. Věděla, že si jej neměla pouštět do svého života, ale celých pět let strávila jen s Deem, a i když ho má nadevše ráda, nestačí jí to. „Vega, Vega Carterová," řekla a napila se z svého hrníčku.

  „Vega? Jmenuješ se po hvězdě?" zeptal se užasle a ona mu věnovala překvapený pohled.

  „Vyznáš se ve hvězdách?"

  „Něco málo o nich vím, ale žádný expert nejsem. Vega je nejjasnější hvězda souhvězdí Lyry."

  „Ano, a abych ti odpověděla, nejmenuji se po hvězdě, ale po mamince. Jmenovala se Lyra a říkávala mi, že jsem její nejjasnější bod v životě, a proto to jméno," vysvětlila a ztěžka polkla. Bylo to už pět let, co její milovaná maminka zemřela, ale ona to měla v paměti, jako by to bylo včera.

  „Říkávala?"

  „Ano, před pěti lety zemřela."

  „To je mi líto..."

  „Stalo se, život jde dál. Asi bych měla jít," vyhrkla a než stihl Aiden jakkoliv zareagovat, byla z kavárny pryč. 

  Její dobrá nálada zmizela mrknutím oka. Samozřejmě, že to nebylo jedno! Její život se sice otočil o 180°, ale nebyl den, kdy na svou maminku nemyslela. Na to, co musela s jejím otcem prožívat. A v neposlední řadě na to, jak to celé dopadlo. Věděla, že člověk, který se nazýval jejím otcem, byl odporný alkoholik, který nikdy nic nedokázal, ale nikdy si nemyslela, že by byl schopný zabít svou ženu. Vždy jí říkala, ať od něj odejdou, ale ona nikdy nechtěla, a to byla věc, kterou Vega dodnes nepochopila. Každý normální člověk by odešel, ale ona ne. Ona pořád zůstávala, a to se jí nakonec stalo osudným.

•••

  „Vidíš tamhletu hvězdu?" zeptala se Vegy její maminka a ukázala na noční oblohu.

  „Tu, jak hodně září?" odpověděla otázkou, tehdy desetiletá Vee.

  „Přesně tu. Jmenuje se Vega, jako ty. Je to nejjasnější hvězda souhvězdí Lyry, a protože jsi ty nejjasnější bod v mém životě, pojmenovala jsem tě právě takto," vysvětlila jí maminka a pohladila ji po vláscích.

  „Mami? Odejděme odsud. Jen my dvě," vyhrkla Vee, když sledovala souhvězdí Lyry s nejjasnější hvězdou Vegou. Chtěla, aby tak vypadal i její život. Jen ona a její maminka.

  „Co to povídáš? Proč bychom odcházely?"

  „Třeba kvůli Jakeovi?" odsekla. Jake byl její otec, ale když se nenacházel v její blízkosti, neřekla mu jinak než jeho jménem.

  „Je to tvůj otec, Vego. Nemůžeme jen tak odejít, a teď pojď. Uvařím ti lívance."