Padlý anděl

Kapitola dvacátá: Bůh je moc

  Nebe – tisíce let před naším letopočtem

  Lucifer byl stvořen teprve před pár lety, ale velmi rychle si v Nebi našel své čestné místo. Od svého otce byl pověřen přinášet smrtelníkům světlo – naději, a on tento úkol bral velmi vážně. Miloval své poslání. Miloval svůj život. Všichni kolem něj byli tak laskaví. Byl velice překvapen, jak jsou všichni přátelští a zajímají se o to, jak jeho den vypadal. Kolika lidem přinesl světlo. Nebe bylo zkrátka místem, kam patřil a byl tolik vděčný svému otci, že jej stvořil a obdařil jej tak významným posláním. 

  Nebyl nejstarším dítětem svého otce a rozhodně nebyl ani tím nejmladším. Čas od času byl potřeba nový anděl. Tak to bylo koneckonců i s Luciferem. Byl stvořen za účelem vyššího dobra. Nicméně v Nebi i na Zemi bylo tolik práce, že bylo potřeba několik set andělů, což znamenalo, že Lucifer ani  za několik let své existence neměl šanci potkat všechny své bratry a sestry. Vlastně se znal jen s bližším kruhem Boha. Nejblíž si byl však se svým nejstarším bratrem Cygnusem. Když byl stvořen, Cygnus si jej vzal pod svá ochranná křídla a od té doby byli nerozlučitelní. Aspoň tak si to Lucifer myslíval. 

  Vrátil se do Nebe po jednom extrémně těžkém dni rozdávání světla, když nevědomky vešel na tajné setkání andělů, které vedl Cygnus. Zprvu byl Lucifer nadšený tím, že po tak dlouhém a unavujícím dni vidí svého bratra, než měl ale šanci dát najevo svou přítomnost, bratrova slova dolehla k jeho uším a na čele se mu objevila vráska. Myslel si, že snad špatně slyší, ale to bylo nemožné, neb andělé měli perfektní smysly. Schoval se proto za mohutný sloup a pečlivě poslouchal každé slovo, které jeho bratr vypustil z úst. 

  „... tudíž je naší povinností toho starého pošetilce odstavit. Koneckonců, příliš dlouho si užíval své moci. Lidi stvořil tak, aby stárli a nakonec umřeli, proč by on měl žít věčně? Proč by měl právě on vládnout navěky věků?! Stvořil nás jen proto, že potřeboval, aby za něj někdo odváděl práci. Mluví o nás jako o svých dětech, ale já se vás ptám, kde je ta láska? Den, co den nám rozkazuje, co máme dělat a já už toho má dost!" Cygnus burcoval dav svým pevným hlasem. Andělé, kteří byli přítomní, začal i jeden přes druhého vykřikovat podobné věty, čímž Cygnusovi dali najevo, že s ním souhlasí. 

  A Luciferovi se na moment zatočila hlava. Před očima měl roj hvězdiček a náhle se mu udělalo nevolno. Do té doby si ani nemyslel, že je to možné. Jenže teď tu stál a poslouchal, jak se jeho milovaný bratr chystá vzbouřit jejich otci a měl pocit, že to s ním sekne a on se propadne až na Zem. Musel to být nějaký příšerný sen, jinak si to nedokázal vysvětlit. Proč by to jeho bratr dělal? Cygnus, který nikdy nebyl nic méně než laskavý a moudrý.  Jeden z prvních andělů...

  „Vím, že jsi tu, bratře," promluvil klidným hlasem a Lucifer ztěžka polkl. Musel ztratit pojem o tom, co se kolem něj dělo, neboť když opatrným krokem vyšel zpoza sloupu, čekal tu na něj jen Cygnus. 

  „Zrovna jsem se vrátit," vysvětlil svou přítomnost mladší anděl. Neměl strach, ale lhal by, kdyby řekl, že nebyl zmatený. Celý jeho život nezažil nic než dobro. Byl zvyklý jej dávat lidem. V Nebi jste na nic jiného než na dobré anděly a lidi, kteří se sem dostali po smrti, nenarazili. Tohle pro něj byla dobře mířená rána. Zasáhlo jej to více, než by kdy čekal. Pocit, který se v něm usídlil byl pro něj doposud neznámý, ale on už teď mohl říct, že se mu nelíbil. 

  Cygnus byl mohutné postavu, o hlavu vyšší než Lucifer a pár století života v jeho tváři zanechalo své. Kdyby chtěl, mohl by Lucifera rozmáčknout jako malinu (což nemohl, neboť andělé si nedokázali ublížit, tedy zabít se). I tak se jen usmál a přešel ke svému mladšímu bratrovi, aby jej mohl objat kolem ramen.