Padlý anděl

Kapitola třetí: Každý má nějakou povinnost k životu

  Potom, co Dee odešel, se Vega zvedla a i ona opustila park. Na několik dní se zavřela u sebe doma, aby mohla přemýšlet o slovech jejího jediného kamaráda. Když byla člověk, její život stál za nic, a vždycky jí připadalo, že to nebylo to, pro co se narodila, a když přišel Dee a ukázal jí Peklo, všechno se změnilo. Jakoby konečně začala žít. Připadalo jí, že všechno najednou zapadá do sebe jako dílky puzzle, takže nikdy nepochybovala, ale teď? Dee v ní zasadil osten pochybnosti, a to se jí ani trošičku nelíbilo. Byla připravená, věděla to, ale to, co řekl o lidskosti, ji vyvedlo z míry. No tak se bavila s klukem, a co má být? Mohlo to být sotva pět minut, a ano, sice ji rozptýlil a ona si nechala utéct svou kořist, ale to přece hned neznamená, že v ní stále žije její lidská stránka, nebo ano? Podle ní to byla tedy pěkně pitomá teorie. 

  Momentálně seděla v té kavárně, kde se před pěti dny stala celá ta věc s klukem jménem Aiden. Káva byla totiž to jediné dobré v jejím lidském životě, když nebude počítat svou maminku. Ta byla andělem na zemi a teď už je na lepším místě, ale zpět k tomu, proč je právě tu. Chvíli se rozmýšlela, jestli ji to nedělá příliš lidskou, když občas zajde na kávu, ale Dee ten lahodný nápoj pil skoro pořád, takže usoudila, že i ona si jej může dopřát bez výčitek.

  „Koho to sem čerti nesou?" zeptal se příchozí, ale ona se nenamáhala zvednout hlavu a podívat se, kdo to je. Copak ji nemohli chvíli nechat všichni být? A navíc ta poznámka jí přišla nevhodná, ale to ten nebohý človíček nemohl vědět, neb určitě na Peklo nevěří stejně jako ostatní. Jakoby ji sem snad Dee donesl. Kdyby neměla tak špatnou náladu, asi by se nad tou představou i zasmála. Jasně mohla před očima vidět, jak vleze Deovi na záda a on ji pak bude všude nosit. Skoro k popukání. Ale jenom skoro. 

  „Prostě zmiz," řekla otráveně a doufala, že to zabere, ale ta osoba se posadila naproti ní, místo toho, aby odešla. Možná už v lidech nebudí takový strach jako kdysi. Jenže to by znamenalo, že je příliš lidská, a to se teď rozhodně dít nemohlo. 

  „Příjemná jako vždy," odfrkl si Aiden a ona k němu bleskově zvedla zrak, neb jí došlo, kdo to je. Toho teď opravdu vidět nepotřebovala.

  „Dotěrný jako vždy," řekla a sladce se na něj usmála. Ten kluk byl jako klíště.

  „Páni, umíš se i smát?" 

  „Pokud jsi to nepoznal, to byl nucený úsměv, a teď bych velmi ocenila, kdybys mě nechal samotnou."

  „Proč jsi taková? Chci si jen povídat."

  „Proč bys chtěl?" zeptala se a se zájmem se na něj podívala. Byla na něj hnusná a on tu stále seděl, překvapivě milý. Aby pravdu řekla, trochu jí to lezlo na nervy. Nikdo nemohl být takhle milý. 

  „Je na tobě něco zvláštního. Myslím, že převážně to způsobuje kontrast mezi tvými bílými vlasy a hnědými oči."

  „Tak to pěkně děkuji," odfrkla si a napila se ze svého hrnku kávy.

  „Líbí se mi to," řekl s úsměvem a ona se na něj překvapeně podívala.

  „Co se ti líbí?" vyhrkla.

  „Ta zvláštnost kolem tebe. Si celkem záhada," odpověděl a ona se nevědomky usmála.

  „To i ty," zamumlala. Ačkoliv z jejich prvního setkání nevzešlo nic příjemného, musela uznat, že něco na tom klukovi bylo, a možná to byl právě ten důvod, proč se vrátila do této kavárny. Možná, že tajně doufala, že ho znovu potká. Nic z toho by samozřejmě nikdy nepřiznala, i kdybyste ji  mučili. Pořád jí z větší části pil krev. 

  „Takže, prozradíš mi své jméno?"

  „Jo, to se nestane," ušklíbla se, ale jakmile se podívala za Aidena, úšklebek z tváře jí velmi rychle zmizel. „Musím jít," zamumlala a rychlým krokem odešla od něj i z kavárny. Po celou dobu na sobě cítila pohled pomněnkově modrých očí a už teď věděla, že to nedopadne dobře.

  „Už jsi přestala trucovat?" zeptal se Dee, když se k němu připojila před kavárnou.

  „Netrucovala jsem. A vůbec! To mě teď jako sleduješ?" vyštěkla.

  „Někdo na tebe musí dát pozor," ohradil se.

  „Už nejsem děcko!"

  „Tak proč se tak chováš, Vee? Byl bych rád, kdybys se vrátila ke svým povinnostem a vymazala toho kluka z hlavy. On do našeho světa nepatří," řekl a ona jej probodla pohledem.

  „Co s ním pořád máš?! Já ani nevím, kdo to je! Jen jsme na sebe dvakrát narazili."

  „Nepovídej, to jsou mi ale náhodičky. Několik dní se zavřeš u sebe doma, a když se konečně rozhodneš vylézt, najdu tě opět s ním! Vážně po mně chceš, abych věřil tomu, že je to jen náhoda?"

  „Víš, co? Je mi jedno, co si myslíš. Já znám svou pravdu a mluvit s tebou je jako mluvit do zdi, tak proč bych se namáhala," vyjekla frustrovaně. 

  „Fajn!"

  „Fajn!"

  „Můžeme se teď konečně vrátit do práce, nebo chceš dokončit své dostaveníčko?!"

  „Myslíš si, že nejsem připravená, ale já ti dokážu, že se mýlíš! Už mi chybí jen dvě úrovně, Dee. Vybral sis mě a já na to mám."

  „Já vím, že na to máš, Vego. To je ten problém. Proto to nechápu. Jen se prosím vrať a dělej svou práci. Pak na tohle všechno budeme moci zapomenout," povzdechl si poraženě. On se s ní hádat nechtěl, ale tohle jej vytáčelo k nepříčetnosti. Chtěl se toho kluka zbavit hned po jejich poslední hádce, jenže ten kluk byl v podstatě svatý, takže na něj nemohl. A to jej naštvalo ještě víc. 

„Získám ti Andersona," prohodila jakoby nic.

  „Co prosím?" zeptal se překvapeně.

  „Slyšel jsi."

  „Dobře. Pokud to dokážeš, posuneš se dál."

  „Dokážu to. Nevzdávej to se mnou."

  „Nikdy bych to s tebou nevzdal, Vee," řekl a přitáhl si ji do objetí. Divné, že měl Ďábel někoho rád? Co se týkalo jeho milované Vegy, nebylo na jeho chování nic divného.