Padlý anděl

Kapitola dvanáctá: Jdoucí na smrt nechtějí zemřít

Vega nebyla na Aidena naštvaná. Ne. Ona byla naštvaná sama na sebe, že se s ním vůbec dala do řeči. Byla na sebe naštvaná, že neposlechla Dea. A taky vlastně byla naštvaná i na něj, protože Dee moc dobře věděl, že když jí něco zakáže, o to víc, o to bude mít zájem. Ksakru. 

  Otevřela dveře od kavárny a ani se nenamáhala porozhlédnout se po interiéru. Doufala, že dnes na černovlasého kluka nenarazí. Chtěla si jen v klidu dopřát ranní hrnek kávy, a tady jednoduše měli tu nejlepší kávu v celém New Yorku. Jednou sem rozhodně musela vzít Dea, který byl na tomhle lahodném nápoji závislý, ať už si to přiznal, či ne. Bude to muset ale počkat do doby, než se věci trochu zklidní. 

  „Dobrý den, co to dnes bude?" zeptala se milá holčina, která stála za pultem, s úsměvem na tváři.

  „Batch brew. Pokud možno Etiopii," objednala si a snažila se u toho neznít příliš otráveně, ale vzhledem k tomu, jak se výraz baristky změnil, hádala, že se jí to nepovedlo. 

  „Jistě, posaďte se a já vám kávu donesu," řekla stále mile, ale tentokrát bez úsměvu. Vega si povzdechla a zamířila ke stolku v koutě, od kterého měla pěkný výhled ven.  

  Bylo jaro a sluneční paprsky pomalu začínaly nabírat na plné síle. Bylo to její nejoblíbenější období, neb skončila ta otřesná zima, ale ještě nenastalo nesnesitelné vedro, jak už to v létě bývá. Pamatovala si, že v tuhle dobu vždy s maminkou jezdily na výlety. Většinou pryč z města, aby aspoň na chvíli unikly tomu ruchu. Když jí bylo sedm let, odletěly dokonce do Severní Dakoty, aby strávily víkend v národním parku Theodora Roosvelta. To byla jedna z jejích nejoblíbenějších vzpomínek na starý život. 

  „Vaše káva," vyrušila ji ze vzpomínání baristka, která před ni položila hrnek s kávou.

  „Děkuji," řekla a tentokrát k tomu přidala i malý úsměv. Plavovlasá slečna se jen letmo usmála a zanechala ji opět osamotě. Vega se konečně napila toho delikátního životabudiče a pak svůj pohled stočila zpět k oknu. V poslední době měla problém s tím si vzpomenout na určité části svého života. Věděla, že až se stane nesmrtelnou, tak jí vzpomínky pomalu budou vypadávat, ale bylo jí teprve dvacet let a na sklerózu byla ještě mladá. Tak proč se jí to dělo? 

  Slyšela cinknout zvonek od vchodových dveřích, ale byla příliš zabraná do svých myšlenek, že tomu nevěnovala sebemenší pozornost. Snažila se vzpomenout na poslední rozhovor se svými rodiči, ale celý její život před Deem se zdál být v mlze. Jediné, co bylo zcela jasné, byl ten den, kdy se s ním seznámila.

  „Takže, jsme zpátky u ignorování?" promluvil někdo vedle ní a ona se se zmateným výrazem otočila na osobu, která stála u jejího stolku.

  „Cože?" vyhrkla a snažila se zpracovat situaci. Nejspíše se do svých vzpomínek ponořila hlouběji, než by chtěla. 

  „Ptal jsem se, jestli jsme zpátky u ignorování," zopakoval a ona si jej podezíravě prohlédla. Aby pravdu řekla, nebyla překvapená, že jej zde vidí, ale vzhledem ke včerejšímu spěšnému odchodu z hotelu, by si myslela, že o něm teď pár dní neuslyší. 

  „Hm, to záleží jakou mi nabídneš omluvu," odpověděla a věnovala mu jeden ze svých ostrých pohledů. Rozhodně mu to chtěla dát pěkně sežrat. 

  „Poslyš, vážně se omlouvám, že jsem tak zmizel, ale jednalo se o rodinnou situaci," vysvětlil a ona se zamračila. Pravda, Aiden sice byl poměrně sdílný, co se týkalo jeho života, ale všechny příběhy, které jí o své rodině vyprávěl, byly z jeho dětství. Něco jí tu nehrálo.

  „Stalo se něco vážného?"

  „Radši bych o tom nemluvil. Jsem si jist, že zrovna ty to pochopíš," zamumlal a ona se uchechtla. Ten kluk měl fakt kuráž, to se mu muselo nechat.

  „Fajn, jak si přeješ. Ale pověz mi, kde vlastně tvá rodina žije?" zeptala se a všimla si, že Aiden na okamžik zaváhal. To se jí vůbec nelíbilo. 

  „V Brooklynu," odpověděl váhavě a ona si jej přeměřila pohledem. Na chvíli se mezi nimi rozlilo ticho, které rozhodně nebylo jedno z těch příjemných, na které u něj byla Vega zvyklá. Ale možná, že byla jen paranoidní. Měl pravdu, že ona mu nic neříká, a i tak jí věřil, tak proč by ona nemohla věřit jemu? Stačilo jen umlčet ten malinkatý hlásek v její hlavě, který jí říkal, že je něco špatně.

  „Posadíš se, nebo budeš celou dobu stát?" zeptala se s úšklebkem a napila se kávy, zatím co on se posadil naproti ní.  „Aby bylo jasno, zcela jsem ti ještě neodpustila."

  „Možná se budeš divit, ale to je mi naprosto jasné. Ale mám jeden nápad, jak ti to vynahradit. V pátek tady budou hrát majitelovi známí. Skvělá kapela, už párkrát tu hráli. Mohli bychom tak oslavit tvůj úspěch," navrhl a Vega skoro okamžitě řekla ano, za což se nenáviděla. Ještě ráno byla přesvědčená, že už ho nechce nikdy vidět. 

  „V pátek mám firemní akci, takže nevím, jestli to budu stíhat."

  „Nevadí. Já tady určitě budu, tak kdybys měla čas, zastav se. Rád tě uvidím."

  „Uvidím, co se dá dělat," řekla a opět nastalo ticho. Vega přemýšlela, jestli za to mohl on, nebo ona. Kdyby včera večer jen neodešel, vše dnes mohl být naprosto normální. Mohli se bavit a smát se, jako vždy. 

  „Vím, že jsem to pokazil, ale kdyby to nebylo naléhavé, neodešel bych."

  „Ale opravdu bylo? Nechceš mi říct, co se stalo. Chápu, že nejsem příliš sdílná, ale je to jen proto, že můj život nestojí za nic. Aidene, moji rodiče jsou oba mrtví. Je to minulost, kterou nezměním a která mě bolí, tak se nediv, že o tom nechci mluvit!" vyhrkla a zhluboka se nadechla. Co se to zatraceně právě stalo?!

  „To mě mrzí, Vee. Ale jsem trochu zmatený, abych pravdu řekl, neříkala jsi náhodou, že tvůj otec zmizel?" zeptal se nechápavě a Vega se na chvíli odmlčela, aby si utřídila myšlenky. Její otec hnil v Pekle, tak proč řekla, že jsou její rodiče mrtví? Svým způsobem to byla pravda, ale nikdy o tom takhle nepřemýšlela. 

  „Ano, to jsem říkala," přitakala a s roztřesenou rukou mu podala vizitku, na které bylo její telefonní číslo. „Musím teď jít, ale ozvi se, pokud bys se chtěl vidět," řekla a než stihl cokoliv říct, zvedla se a byla pryč. 

  Myslela si, že čerstvý vzduch jí pomůže, ale jak se snažila, co nejrychleji dostat ven, zatočila se jí hlava a ona měla pocit, že brzy vyprázdní obsah svého žaludku. A to dnes měla jen tu kávu, takže nevěděla, odkud tenhle pocit na zvracení pocházel. Hlava jí třeštila tak moc, že to bylo až nesnesitelné. Teď neměla pochyby, že se něco dělo. Problém byl v tom,  že neměla nejmenší tušení co,  a aby byla upřímná, děsilo ji to. Musela se, co nejrychleji dostat zpátky do jejich pekelné firmy. Musela se, co nejrychleji dostat k Deovi, který se o ni postará. Který ji ochrání. 

  Když konečně došla k budově, kde jejich společnost sídlila, oddechla si. Celý svět kolem ní se točil a ona že se ani nesnažila jít rovně. Hlavně, když se dostane k výtahu, který se momentálně zdál být vzdálený na tisíc mil od ní. Každý další krok, který udělala, byl těžší než ten předchozí. Nebyla si jistá, jestli jí neexploduje hlava, jak moc jí v ní pulzovalo. Její první myšlenka byla ta, že ji někdo nalil jed do pití, ale kdo by to dělal? Musel by to být někdo, kdo věděl, že brzy bude nesmrtelnou a chtěl se jí zbavit dřív, než se tak stane. Jenže ji nikdo nenapadl, tak se snažila přemýšlet dál, což bylo těžké vzhledem k tomu, že před očima se jí promítaly vzpomínky, které se nikdy nestaly. Pocit na zvracení se vrátil a ona si na chvíli opravdu začínala myslet, že umírá. 

  „Konečně," vydechla, když se dobelhala k výtahu. Se vší silou, která jí zbývala, zmáčkla tlačítko, na kterém byl vyobrazen převrácený pentagram a kabina výtahu se dala do pohybu. Cesta výtahem, která běžně trvala sotva minutu, se teď zdála býti příliš dlouhá. 

  Když byla jen dvě patra od Deovi kanceláře, bolest zničehonic ustoupila, ale než se stihla Vega zaradovat, či si dovolit pocítit úlevu, obklopila ji tma a ona skončila na podlaze výtahu.