Padlý anděl

Kapitola šestá: Bůh a Ďábel nestojí proti sobě

  Bůh se posadil na svůj trůn se spokojeným výrazem na tváři. V poslední době nemusel řešit žádné vážné problémy a v celém Nebi byl klid. Přesně tak, jak to mělo být. Když se mu tolik dařilo, rozhodl se, že by nebylo na škodu, kdyby si na chvíli zdříml. Věčné pozorování Nebe a celého lidstva bylo namáhavější, než byste si mysleli. Jenže víte, jak se to říká – největší klid je vždy před bouří. Takže, jakmile zavřel oči, celým Nebem se ozvala obrovská rána, která nevěstila nic dobrého.

  „U ducha svatého, co to zase bylo?" vyhrkl polekaně a vyskočil na nohy. Byl sice Bůh, ale aspoň chvíli spánku si taky zasloužil, ne? 

  „Pane! Gabriel se vrátil!" informoval ho jeden z andělů poslů. 

  „Co tím myslíte?" zeptal se překvapeně a nezaváhal ani na sekundu, než se rozběhl do hlavního centra Nebe. Obvykle byste jej běžet neviděli, ale návrat jeho syna do Nebe nebyla úplně tak skvělá zpráva, jak byste čekali. 

  „To, co říkám, pane. Gabriel je zpátky."

  „To je nemožné," zašeptal a ještě více zrychlil. Netrvalo to dlouho, než se lehce zadýchaný dostal do centra Nebe a jeho dýchání se rozhodně o moc nezlepšilo, když opravdu spatřil Gabriela. Bylo příliš brzy. 

  „Začala to," řekl, když se jeho pohled setkal s pohledem jeho otce.

  „Na co koukáte?! Nemáte nic lepšího na práci?" zahřměl Bůh, když se kolem nich začali shromažďovat zvědaví andělé. Ne každý věděl, oč se jedná, ale novinky jako návrat Gabriela se po Nebi šířily rychle. A on opravdu nepotřeboval, aby všichni obyvatelé Nebe začali panikařit. 

  „Zatím to byly jen malé otřesy, ale oba víme, že tím to jen začíná," promluvil naléhavě Gabriel. 

  „Hlídá to tam někdo?" zeptal se a začal pochodovat sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zatím je to jen začátek, panikařit netřeba. Nemluvě o tom, že on si panikařit ani dovolit nemohl. Jak zachová klid v Nebi, když sám bude panikařit? 

  „Zůstal tam Michael. Pár dní ještě máme, ale těžko říct, jak dlouho to bude trvat."

  „Sám?"

  „Samozřejmě, že ne. Natanael je s ním."

  „Musíme o tom naspat Luciferovi. Ta holka ještě není připravená, takže to budeme muset zdržet, jak nejdéle to půjde. Máte první linii. Nemůžete se navzájem zabít, takže udělejte vše proto, aby se ke slečně Carterové dostal, co nejdéle."

  „Nejde to zdržet. Moc dobře to víš. Věděli jsme, že tento den přijde, nemá nás to zaskočit," řekl poněkud klidný Gabriel. Byl zrozen k tomu, aby bojoval v první linii. Vždy. Ale pochyboval, že by ho dokázali zdržet.

  „Možná s ním Lucifer bude moci promluvit. Byli si blízcí," navrhl teď už lehce nervózní Bůh. A pokud byl nervózní on, tak se opravdu jednalo o problém největších rozměrů.

  „Pokud vím, Lucifer s ním mluvil už před jeho první vzpourou a nikam to nevedlo. Proč myslíš, že teď to bude jinak? Zavřel si ho v Edomu a Lucifera si vyhnal do Pekla. Divím se, že nám vůbec pomáhá."

  „Tyhle řeči si vyprošuji, Gabriely! Cygnus dostal trest za své činy a Lucifer ví, že nemá na výběr. Otec vždy bude mít děti, které ho nebudou mít v lásce, ale nikdy jsem nelitoval toho, co jsem udělal."

  „V tom případě jsi opravdový vladař, otče," odsekl Gabriel trpce.

  „Pokud si pamatuji, ty jsi s Luciferem příliš času netrávil, tak proč se tolik staráš. Naší prací je ochránit Nebe a lidi na zemi. Nezapomínej na to, synu. Jsme tu proto, abychom vykonávali vyšší dobro."

  „Máš pravdu. Nemám si, proč stěžovat. Koneckonců, já šířím slovo Boží, neskončil jsem v Pekle jako Lucifer. Napiš mu ten dopis. Nemůžeš se mu vyhýbat celou věčnost," řekl a hned na to s hlasitou ránou zase zmizel zpátky před brány Edomu. 

  „Co to je pořád s těmi mými dětmi, že mi říkají, co mám dělat," zamumlal si pro sebe. 

  Byl Bůh. Mohl si dělat, co chtěl. A pokud se chtěl vyhýbat svému synovi celou věčnost, tak mohl. 

„Napiš mu ten zatracený dopis!" ozval se Nebem hlas Gabriela a on si povzdechl. Koneckonců, jeho syn měl pravdu. 

„Vždyť už píšu," zamumlal si pro sebe a lusknul prsty, načež se před ním objevil malý pergamen a zlaté brko. Pár rychlými tahy napsal velmi stručně, co se dělo a s dalším lusknutím prstů byl dopis pryč. 

•••

  „Pane, přišla vám pošta," oznámil Deovi jeden ze zaměstnanců jeho falešné firmy, když ráno přišel do práce.

  „Pošta? Mně nikdy nechodí pošta," zamrmlal překvapeně, ale obálku od něj převzal a pokračoval do výtahu, kde si psaní pečlivě prohlédl, a když spatřil v rohu obálky malá zlatá křídla, ztěžka polkl. V Pekle už byl několik staletí, ale za tu dobu mu jeho otec nenapsal ani jednou. Rychlým trhnutím obálku otevřel a vyndal z ní malý kus papíru, na kterém byla napsaná pouhá dvě slova. 

  Dvě slova, kterých se tolik bál, ale teď nebyl čas cítit strach. 

  Teď musel začít jednat, neb bylo v ohrožení to, na čem mu v jeho bídném životě záleželo úplně nejvíce. 

  „Vego! Musíme si promluvit," vyhrkl hned, jak vstoupil do její kanceláře, ale překvapením pro něj bylo, že tam byl sám. 

  Tenhle den už nemohl začít lépe.