Padlý anděl

Kapitola čtrnáctá: Láska je nejkrásnější trápení

  Vega byla překvapená, že našla Aidena sedět na lavičce před kavárnou se dvěma kelímky v rukou. Aiden využil toho, že mu dala svou vizitku s telefonním číslem a ještě včera večer jí napsal, jak jí je. Nakonec si spolu psali skoro hodinu a dohodli se, že se dnes opět sejdou v kavárně. Vega o tom hodně přemýšlela a usoudila, že Aiden byl celkem záhada, i přes to jak sdílný byl. A ona se rozhodla, že této záhadě přijde na kloub. 

  „Tvůj oblíbený flat white," řekl s úsměvem místo pozdravu, když k němu došla. 

  „Myslela jsem, že se sejdeme u našeho stolu," řekla zmateně a převzala si od něj kelímek. Byla trochu skeptická, hlavně potom, co se včera stalo. Do určité míry dávalo Deovo vysvětlení smysl, ale na druhou stranu jí nikdy po vytvoření iluze špatně nebylo. Celé to bylo opravdu velmi zvláštní. Dee jí nikdy nelhal, takže neměla důvod mu to nevěřit. Ale i tak se v ní usadil malý trn pochybnosti.

  „V kavárně jsme vždycky. Napadlo mě, že bychom se mohli jít projít, když je venku tak hezké počasí," vysvětlil svůj záměr Aiden a Vee se slabě usmála. 

  „Procházka zní vlastně dost fajn. Máš na mysli nějaké konkrétní místo?" zeptala se a usrkla si z kelímku. Nikdy ji neomrzí ten skvělý pocit, který se jí rozlije po celém těle, když si dá lok výborné kávy.

  „Vlastně ani ne. Prostě bych se jen tak toulal a uvidíme, kam nás nohy zanesou," odpověděl a postavil se. 

  „Je to jen na tobě," řekla  a o krok ustoupila, aby mu dala prostor a on se mohl rozhodnout, jakým směrem se vydají.

  „Tak tedy tudy," rozhodl a ukázal doprava. Vega se usmála s vědomím, že tím směrem se o tři ulice dál nacházel park. Malý kousek přírody ve velkoměstě. Život ve městě milovala a za nic by ho nevyměnila, ale zároveň byla velkým příznivcem zeleně a vždy si našla čas na návštěvu parku. Přinášelo jí to její vnitřní klid, který při své práci opravdu potřebovala. 

  „Promiň, že jsem včera tak rychle odešla," promluvila po chvíli, aby mezi nimi nevládlo ticho. Sice to nebyl ten druh nepříjemného ticha, ale ona měla chuť konverzovat. 

  „To je v pořádku. Už víš, co ti bylo?" 

  „Bohužel ne. Nemám nejmenší tušení, ale rozhodně to nechci nikdy opakovat. Abych k tobě byla upřímná, na chvíli jsem si myslela, že umírám," odpověděla a otřásla se nad tou vzpomínkou. 

  „Je to zvláštní, ne že není, ale já už si na tu záhadnost kolem tebe zvykl," řekl s úsměvem. 

  „Jak jde vlastně pražení?" zeptala se, aby změnila téma. Rozhodně se s ním nechtěla pouštět do dalšího rozhovoru o její záhadnosti. 

  „Momentálně čekám na várku zrn z Kostariky. Počítám s tím, že to dorazí koncem týdne, takže příští týden budu mít plné ruce práce." 

  „Hm, možná bych se mohla stavit, když bys neměl námitky. Víš, že mě káva zajímá ve všech směrech a takové pražení zní zajímavě. Mohl bys mi ukázat, jak celý proces probíhá," navrhla a doufala, že bude souhlasit. Káva prostě byla její život a chtěla o ní vědět úplně všechno. S Deem dokonce plánovali výlet na plantáže do Kolumbie, ale zatím zůstali jen ve fázi plánování. Musí mu to připomenout. 

  „Nezní to jako špatný nápad. Uvidím, jak to bude, ale rozhodně ti dám vědět. Společnost bych uvítal."

  „Skvěle! Ani nevíš, jakou radost jsi mi tímhle udělal," řekla nadšeně a obří úsměv zdobil její tvář, zatím co v očích jí tancovaly jiskřičky štěstí. Aiden ji nikdy takovou neviděl, ale musel přiznat, že by si na tuhle její verzi dokázal zvyknout. Najednou vypadala na svůj věk. Vypadala uvolněně, svobodněji. A ne, že na ní stojí celá tíha světa.