-UNIMAGINABLE-

30.Díl

Amy byla hrozně v pohodě.Za tu chvíli co sme byli spolu sem si ji hrozně oblíbila.Domluvili sme se, že na mě po škole počká a že půjdeme ven.Všechno jí tady ukážu,řeknu jak to tady chodí.Hrozně se na ni těším.Teď je oběd.Jdu si pro něj a už z dálky vidím,že dnes se moc nenajím.Tim a Dan se semnou stále nebaví.Nelezu za nima.To bych nebyla já kdybych jim lezla do zadku.Vezmu si nevonící jídlo a jdu si sednout.Jasně,zase budu sama.Sednu si a začnu se rýpat v jídle.Dneska asi opravdu jíst nebudu.Chvíli jen tak sedím a najednou si kě mě přisedne David.Celkem ráda ho vidím. „Můžu?"zeptá se. „Jasně."řeknu a usměju se na něj. „Tak co jak to zvládáš?"řekne starostlivě. „Co přesně?To že ty co sem považovala za rodiče, nejsou mojí rodiče a své pravé rodiče nemůžu hledat?Jo tak to docela nezvládám."řeknu sklesle.Koukne na mě. „Ell,mrzí mě to."řekne soucitně. „Jo,to mě taky."odpovím trochu naštvaně ikdyž vím, že on za nic nemůže. „Už o tom nebudem mluvit,dobře?"zeptám se a snažím se nahodit úsměv. „Jak myslíš."řekne a pokusí se o úsměv.Vím že ho to trápí.Je od něj moc hezké že se takhle stará. „Dave?"zeptám se opatrně. „Ano?"odpoví hned. „Děkuju ti.Za všechno."povím mu.Podívá se na mně. „Za co mi prosím tě děkuješ?Já něco udělal?"díví se. „Jo,bavíš se semnou.Jsi můj kamarád a já mám o kamarády nouze,jak sis mohl všimnout.Hlavně teď."kouknu na něj.Udiveně na mě zírá. „Vždyť to přece nestojí za řeč."řekne a usměje se.Je to takový ten úsměv když se vám něco hodně povede.Zasměju se. „Co se směješ?"zeptá se a taky se zasměje. „Kdyby ses viděl,jak se tváříš."řeknu a začnu se hrozně smát.Taky se začne smát.Mám ho fakt ráda.

Škola konečně skončila.Já jako šílená jsem běžela do šatny se rychle převléct.Jak já se na Amy těším.Možná tam nebude.Ale slíbila to.Beru si věci a jdu ryche ven ze školy.Zesmutním.Amy nikde nevidím.Jasně.Vykašlala se na mě.Co jsem vlastně čekala?Vytáhnu si sluchátka a vydám se domů.Zapnu si písničky a snažím se na nic nemyslet.

V tom mi někdo zaklepe na rameno.Hrozně se leknu.Otočím se a vytáhnu si sluchátka z uší.Za mnou stojí udýchaná Amy. „Promiň.Nějak sem se zapoměla.Pomáhala jsem máme doma."řekne a snaží se o úsměv. „To je v pohodě.Sem ráda že si tady."řeknu jí.Usměje se. „Tak půjdeš semnou k nám?Jen si hodím věcí domů a můžem do lesa chceš?"zeptám se nadšeně. „To by bylo skvělý."řekne. „Dobře tak jdeme."zavelím a rozejdu se.Jdeme bok po boku.Normálně se povídáme.Nechápu to.Znám jí takovou malinkou chvíli a připadá mi že ji znám hrozně dlouho.Dokážu se sní bavit očemkoliv.Konečně příjdeme k našemu domu. „Chceš jít semnou?"zeptám se jí.Zakroutí hlavou. „Počkám tady.Ale pospěš si!"řekne a šibalsky se usměje.Kývnu a úsměv jí oplatím.Jdu rychle domů.Nikdo není doma.Karen je asi ještě v práci a Ian se ještě nevrátil ze školy.Vyběhnu schody a jdu rovnou do pokoje.Hodím batoh na postel a převleču se.V rychlosti zase běžím dolů.Zastavím se v kuchyni.Přemýšlím jestli mám na stolku nechat vzkaz.Píšeme si je už strašně dlouho.Když někam jdeme,napíšeme na vzkaz kam jdeme a ostatní věci.Karen nám na ně píše i co si máme vzít na večeři.Napíšu ho.Tím se přece nic nemůže pokazit.Nic se nemění,vše je jako dřív.Vezmu malý papírek a tužku.Napíšu na něj kratoučkou zprávu.

Šla jsem se svou novou kamarádkou do lesa.Vratím se tak,jako vždy.Mám vás ráda ♥
Vezmu si bundu a jdu.Je už docela zima.Nedivila bych se kdyby nasněžilo.Přece jen čas už na to je.Amy čeká před domem.Hned jak mně uvidí zářivě se usměje. „Tak můžeme jít."řeknu. „Už se hrozně těším až budu v tom lese.Vždyť víš proč."řekne a podívá se na mě. „Jasně že vím.Bude se ti tam líbit.Je to hrozně veliký les.Nikdy sme nedošli na konec.Je to zcela obyčejný les až na to že se v něm prohánění nadpřirozené bytosti."zasměju se.Cesta nám uběhla hrozně rychle.Amy mi vyprávěla že nikdy neměli svou vesnici nebo město kde by mohli být.Prý jednou ano, ale ona si to nepamatuje.Je to hodně dávno.Vždycky byli chvíli někde a chvíli zase jinde.Utíkali celý život před Upíry.Bylo mi jich líto.To je hrozný život žít v takovém strachu.Sem ráda že sou tady.Konečně našli domov.Taky mi říkala že mají docela pěkný dům.Že je hrozně vděčná za to co jsme my,Tygrisové,pro ně udělali.