Zaklínač: Kdo jsi?

Země smrti

¨Zdravím všechny! Omlouvám se že tak málo vydávám kapitoly.. Ale měla jsem moc věcí :D. Každopádně, Vánoce už byly, doufám že jste pod stromečkem měli co jste si nejvíc přáli a přeju vám alespoň štěstíčko a zdravíčko do nového roku, ať je alespoň o něco lepší než tento. Pěkné čtení :)..

Kail otevřela oči. Dívala se na odporně zbarvený a znečištěný strop, patřící k její budce. Nějak jinak se to nazvat ani nedá. Znovu se jí zdála ta stejná noční můra, která ji doprovázela od té doby co... Neviděla Nika.

Opakovaly se v ní pořád stejné symboly, ale já polovinu z nich nechápu. Tak zaprvé, číslo sedmnáct. To chápu moc dobře, symbolizovalo to nejspíš sedmnáctou místnost, laboratoř ze které nikdy nikdo nevyšel živý. Maximálně ti, co tam někoho zavřeli.. Další symbol co tam často vidím byl obelisk. To taky celkem chápu, mělo to zřejmě poukazovat na obřad, který mě čeká.

Ale v dalších věcech jsem se už trochu ztrácela. Oheň, salamandr, obrovské dveře s třemi kříži a když jsem je otevřela, pokaždé jsem začala padat do hluboké tmy, ve které se najednou zjevily obrovské jasně modré oči, ve kterých se skrývalo tajemné a divoké rozbouřené moře. 

Potom se vždycky probudím. Je tohle možné? Připadám si jako Alenka v říši divů co má pořád stejný sen, chybí jen zajíc ve vestě a modrý houseňák, vlastně Absolem. Taky se jí opakoval pořád a pořád dokola. 

S povzdechem jsem vylezla z postele a začala přemýšlet. Když se při obřadu dostanu až k obelisku, můžu ke všem promluvit a oni se mě nebudou moct dotknout.. Jen nějak nevím co potom. No nic, bude se improvizovat.

Pomalu jsem vyšla ven a protáhla se. Dneska to bude ještě zajímavé... Všichni ještě spali, včetně hlídačů tábora co zrovna spát neměli. Dala jsem si ruce do kapes kožených kalhot, které jsem měla celou dobu na sobě. O to víc mě překvapilo, že jsem něco uvnitř levé kapsy nahmatala... 

Dotkla jsem se nějaké kovové věci... Nějaký kruh, možná náramek. Kde se mi vzal v kapse náramek? Chtěla jsem ho vytáhnout a podívat se na něj zblízka, jenže v moment kdy jsem to vzala do ruky se náramek rozpojil a docela změnil povrch. Začal se hýbat, byl kluzký, jemný, ale hlavní bylo, že hřál. Dokonce trochu pálil. 

Ucukla jsem rukou, protože mě to pořádně vylekalo, ale pro zvědavost jsem do kapsy sáhla znova. Vytáhla jsem malou ještěrku, která sebou mrskala ostošest. Dala jsem si ji na ruku a posadila se do ušlapané trávy. ,,Kdepak ses tu vzala co?" Zeptala jsem se a zkoumavě se na ni podívala. 

Až po dobrých pěti minutách mi došlo, že to není žádná ještěrka, ale je to salamandr. A po dobrých deseti minutách, kdy jsem na malé hořící stvoření civěla jsem si uvědomila, že to není jen tak ledajaký salamandr. ,,Ty-ty.." zasekla jsem se a dala si druhou ruku na pusu. 

Nevěřícně jsem sledovala, jak vrtí ocáskem, který za sebou nechává malé jiskry. Cítila jsem slzy, které se mi draly do očí. ,,Když ty jsi tady... J-ak. Jak je to možné?" Zeptala jsem se a zírala na to stvoření. Vždyť to je ochránce. Nikův ochránce!

Pohled Nika:                                                                                                                                                              (Přece si vážně nikdo z vás nemyslel že bych ho opravdu nechala zemřít :D)

Otevřel jsem oči a rty pevně tiskl k sobě. Díval jsem se do škvíry mezi brněním, kde se na mě zuřivě dívaly tmavé oči plné zlosti. ,,Zeptám se tě ještě jednou, kde je tvoje magie?!" Zařval na mě temný princ a znovu mě dal silnou facku železnou rukavicí, aby mě donutil mluvit.