Zaklínač: Kdo jsi?

Válka

Na bojišti zavládl zmatek. Zvonění mečů, které narážely do sebe se nedalo přeslechnout. Podobně na tom byly žalostné výkřiky, které se draly z hrdla všem smrtelně raněným vojákům. Vzduch byl smíšen s potem, krví a spáleným masem. Povely se díky prudkému poryvu větru stávaly jen nesrozumitelným křikem.

Země trpěla. Půda byla podmáčená krví. Zuřivý dusot kopyt koní pohřbil všechna těla v tomto prachu smíšeném s krví a spálenou zeminou. Vzduchem svištěly křídla všemožných příšer, která se vrhala na draky. Draci s odvahou bojovali na straně dobra... Ale co vlastně to dobro znamená? Co je dobrého na tom, nechat zbytečně zemřít tolik nevinných lidí?

Válka je zlo. Přináší lidem smutek, beznaděj, bídu a strach. Jen v téhle situaci se každý ukáže být takovým, jaký doopravdy je. Strach odhalí jeho pravé já. Z pyšného se náhle stane zbabělec, z přehlíženého je hrdina.

Ve válce není vítěz, ani poražený. Ve válce je pouze přeživší. Hrdina. Je však tento pojem správný? Je přeživší hrdina? Co když zvítězí ten špatný? Nic není tak černobílé, jak se zdá. Žádná strana není dobrá, jsou jen dobří lidé, kteří se najdou všude. Stejně jako ti špatní. Máme považovat za hrdinu někoho, kdo zabil nespočet nevinných lidí, kteří jen plnily rozkazy? Tohle je náš hrdina? A co padouch? Který zabil klidně i méně lidí, ale zvítězil svou strategií a vychytralostí, aby přišel o co nejméně mužů. Je tohle padouch?

Máme oslavovat naše hrdiny, kteří položili svůj život za naši vlast. Ale tímto opěvováním, opěvujeme i to, že zavraždili tisíce lidí, kteří byli na druhé straně. Ve válce, jsou si všichni rovni.

Každý má svůj cíl, ať už ušlechtilý, nebo ne. Někdo moc, někdo slávu, někdo peníze, někdo má cíl zachránit svůj život. Ale v celém tom chaosu plném kouzelníků, mágů, zaklínačů, lidí, vládců elementů, draků, sirén, čarodějnic, upírů a jiných stvoření byli jen dva, kteří měli ten nejušlechtilejší cíl. Nebojovali za hrdinství, nebojovali pro moc, či peníze. 

Bojovali bok po boku, strážili jeden druhého.  Nasazovali svůj život pro toho druhého, jen aby se mu nic nestalo. A k těmto činům je vedlo to nejsilnější a nejušlechtilejší pouto, které je. Láska. Bojovali pro svou lásku k tomu druhému. Ani ten nejsilnější meč, ukovaný statným trpaslíkem a očarovaný nejsilnějším mágem by tohle pouto nepřetrhl. Ani smrt nemohla jejich pouto přetrhnout.

Mladá dívka ostražitě pozorovala stvoření před sebou a snažila se odhrnout si slepené vlasy potem z obličeje. Bolest v pravé ruce byla nic oproti tomu, jaký žár cítila v nitru. Bojovala jako nikdy předtím. Zády se tiskla k hnědovlasému mladíkovi, kterému tekla krev do očí. Hučelo mu v uších a měl pocit, jako by mu začaly všechny žíly v těle prudce pulzovat. Byl na tom stejně, jako dívka ke které se tiskl. 

Její ohnivé vlasy zářily na její hlavě, jako nějaké znamení. Znamení jaký žár v sobě nosí. Jakou moc v sobě má. Mladík natáhl ruce a díky zlatému náramku, který se podobal drobné ještěrce sežehl nelítostným ohněm několik protivníků. Rusovlasá dívka nechala svého zvířecího ochránce, aby svým prudkým jedem ukončil život několika dalším. Dopředu jim razil cestu majestátný maleval, v barvě temné noci. Hříva se mu leskla jako obloha plná hvězd a tvrdá kopyta společně s ostrým rohem si vydobývala cestu kupředu.

,,Pozor čarodějnice!" Vykřikla dívka a mladík nechal studenou vodu díky ohnivé bariéře přeměnit na teplou páru, která stoupala vzhůru, k tmavé obloze. Kailyn hbitě natáhla tětivu pružného luku a zklidnila svůj dech. soustředěně sledovala svůj cíl a pomalu vystřelila dva šípy zároveň. Prsty měla sedřené do krve, ale to ji nezastavilo, aby znovu nasadila šípy a vystřelila.