Zaklínač: Kdo jsi?

Práce a práce

¨tyhle šaty mají strašně krásný ty rukávy, ale moc se mi nelíbí jak je ten vzor z živůtku i na té sukni, tak si to prostě odmyslete... Jako že je jen ten živůtek vzorovaný a ta sukně je jen z těch modrých závojů... Nevím jestli je to tyl, nebo šifon či co... Hezké čtení :D¨

Zaklepala jsem na dveře a čekala až se někdo ozve. ,,Dále" uslyšela jsem hlas a usmála se. ,,Ahoj" řekla jsem a usmála se na Chiko. Ta se zvedla od stolu a objala mě. Usmívala se na mě od ucha k uchu a řekla ,,No ahoj, co potřebuješ?" já jsem se pousmála a sedla si na postel. ,,Jsem tu kvůli něčemu co potřebuješ spíš ty" řekla jsem a Chiko se na mě podívala tázavým pohledem.

,,Musíš jet za velkoknížetem" řekla jsem a Chiko se na mě zaraženě podívala. ,,Odkud--" ,,Povídali jsme si" skočila jsem jí do řeči. ,,Myslí si že něco dělá špatně protože jsi ho odmítla" řekla jsem a Chiko se v očích objevilo zděšení. ,,Cože? Jen mám moc práce, on nedělá nic špatně, on je naprosto dokonalý" řekla a já jsem se pousmála. ,,Tak mu to řekni" řekla jsem a ona najednou zrudla. ,,T-to mi ujelo" zadrhla se a já se zasmála. ,,Ale no tak, je jasný že k němu něco cítíš." řekla jsem a Chiko si začala nervózně hrát s jedním pramínkem svých stříbrných vlasů. ,,A ty mu taky nejsi ukradená" řekla jsem a přišla k ní a objala ji kolem ramen. 

,,Musíš mu ale dát najevo že to tak je" řekla jsem a Chiko sklopila pohled k zemi. ,,Když já nevím" řekla a já jsem se usmála. ,,Ale já vím, prostě za ním jdi a řekni že za ním přijedeš moc ráda" řekla jsem a Chiko se na mě podívala. ,,Ale--" ,,Žádné ale... A vůbec, myslím že za ním ani chodit nemusíš" řekla jsem a podívala se směrem ke dveřím, od kterých se právě ozvalo tiché zaklepání.

Chiko vytřeštila oči a vrhla se k zrcadlu. ,,Chiko jste tam?" ozval se nervózní hlas a Chiko si rychle urovnala šaty... ,,Ano, dále!" řekla a ještě si upravila pár neposedných pramenů, které jí vyklouzly z překrásného účesu. Nemusela se sebou dělat nic, byla překrásná. Chiko by vypadala neodolatelně i ve špinavém pytli od brambor.

Vešel Jackob. Když mě uviděl, usmál se na mě a samozřejmě, i na Chiko. Já jsem ji k němu jemně popostrčila a usmála se. ,,Nechám vás tu osamotě, stejně jsem ještě chtěla jít za Nikem" řekla jsem a odešla.

Ještě jsem se otočila na Chiko a naznačila, že jí držím palce. Ta se usmála a já za sebou zavřela dveře. S úsměvem jsem šla po chodbě, ale ten mi hned opadl když jsem uviděla královnu. Udělala jsem hluboké pukrle a nuceně se na ni usmála.

Ta jen kývla hlavou a odešla... Překvapeně jsem se na ni otočila... Vypadala nějak jinak. Nepředstírala tu svou sladkou stránku. Ale nevypadala ani nějak nebezpečně, jako když na mě předtím syčela ať si dávám pozor na jazyk...

Vypadala dost zamyšleně a.. Vykolejeně. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a pokračovala dál k Nikovi. Červený koberec, po kterém jsem šla měl stejnou barvu jako krev... Začala jsem se rozhlížet po stěnách. Na zdech visely různé portréty. Uviděla jsem i Královnu, ale na druhé stěně jsem uviděla jeho otce...

Jen jsem lítostivě vydechla. Vypadal přesně jako Nik. Veselé tmavě modré oči. Na klíně měl dva malé chlapce, vpravo byl světlovlasý veselý chlapec se svítivě zelenýma očima, jako dva smaragdy. Měl je po matce, ale vlasy po otci. Vedle něj stál Thomas, který byl celý po matce.

Ale nejvíc mě zajímala osoba vlevo. Na klíně krále seděl malý usměvavý Nik. Rozcuchané vlasy mu trčely jako vždy do všech stran a v očích mu svítily pobavené jiskřičky... Byl stejný jako teď...

Jen jsem se pousmála a zaklepala na dveře od Nikova pokoje. Nic se ale neozvalo. Zaklepala jsem znova a zeptala se ,,Niku? Jsi tam?" ale nic se neozvalo. Asi bude ve své pracovně.