Zaklínač: Kdo jsi?

Číslo 17

Stála jsem a mé bosé nohy se dotýkaly ledového mramoru, který pokrýval několik metrů kolem mě. Na sobě jsem měla lehké bílé šaty, které měly dlouhé rukávy a tak zakrývaly všechny jizvy a nezahojené rány. Byly dlouhé skoro po zem, ze stejného účelu jako dlouhé rukávy. Pode mnou stál houf dětí, které se na mě s očekáváním dívaly... Jako bych je měla zachránit. Vedle nich se udělala skupinka stráží, kteří děti hlídali, aby se nic nevymykalo kontrole.

Vedle mě, na kamenné desce do které byl vytesaný kalich, který svíral obrovská pavouk byl pohár. V poháru byla křišťálová tekutina, které když se napiju, budu pravý zaklínač. Nic z tohoto už mě nebude trápit, budu jen poslouchat rozkazy, které mi dají. Nebudu mít emoce...

Zavřela jsem oči a sáhla po poháru. V druhé ruce jsem měla list papíru, který jsem měla přečíst. Měla jsem přečíst jak je to všechno dobré, aby následovali mému příkladu... No, doufám že opravdu budou následovat mému příkladu, jinak by byl můj plán dost v řiti.

Jelikož si všichni mysleli, že už jsem připravená, nikoho ani ve snu nenapadlo zrušit ochranou bariéru, která se za chvíli aktivuje a bude tu celých 24 hodin. Nikdo netušil, že pod deskou se nachází luk a šípy, které jsem tam před třemi dny schovala.

Všechny děti věděly co mají dělat. Teda alespoň doufám.. Pohledem jsem vyhledala mladého patnáctiletého chlapce a podívala se mu do očí. Ten se na mě usmál a mrkl jedním okem. Strážím unikala naše debata o tom, co za chvíli vypukne. 

Dívala jsem se na děti, které se nenápadně, krůček po krůčku bez povšimnutí stráží přibližovaly k místu, kde za chvíli bude bariéra. Všichni čekali, co se bude dít... Já jsem se pousmála. ,,Všichni přítomní. Je jedno kolik vám je, jak vypadáte, nebo odkud pocházíte." Předčítala jsem slova napsaná na papíře, který jsem měla nachystaný od velitele.

,,Je důležité, abyste věděli co od života očekáváte, co vás život naučí a co se musíte naučit sami, bez pomoci osudu. Každý z vás--" zasekla jsem se a podívala se na ty děti...  S širokým úsměvem jsem další slova na papíře ignorovala a vymyslela si vlastní. ,,Každý z vás tu byl držen neprávem, ať už vám navykládali cokoliv. Ale každý z vás to může změnit, o to se postarám!" Vykřikla jsem ke všem přítomným a jako odpověď se mi dostaly nadšené výkřiky, které děti vydávaly za běhu.

Stráže nevěděli kam dřív skočit, malá tělíčka se jim prosmýkla všude, jako myšky a společně běžely za hranici, kde se tvořila bariéra. Já jsem neotálela a vytáhla z pod desky luk s šípy, které měly tak ostré hroty, že už jen pohled na ně způsoboval šrámy.

Seskočila jsem z mramoru a bosé nohy položila na prach a zbytky seschlé trávy. Na luku se napnula tětiva a ostrý šíp byl vypuštěn do vzduchu. Jeden hlídač padl mrtvý k zemi.

,,Krok jedna je za námi, jaký je krok dvě?" Ozval se vedle mě povědomý hlas a á se otočila ke svému černovlasému příteli. ,,Měl jsi být za bariérou, co tady děláš?" Zeptala jsem se a společně s ním se skrčila, abychom se vyhnuli koženému biči, kterým se rozmáchl jeden hlídač. Ohlédla jsem se a zaměřila se na místo, kde byly namačkané všechny děti z tábora. Kolem nich se tak zvláštně vlnil vzduch, jako by tam, bylo příšerné vedro. 

,,Bariéra se už aktivovala, co sis jako myslel?" Křikla jsem na něj a rychle znova vystřelila dva šípy, které téměř přesně zasáhly svůj cíl. ,,Věděl jsem že ty se před nimi schovávat nebudeš, tihle hajzlové mi zabili dvě mladší sestry, nenechám je bez pomsty." 

Chtěla jsem mu něco říct, ale slova mi od úst vyrval prudký vítr, který se sem přihnal. Nakonec jsem jen nasadila další šíp na tětivu a vystřelila. ,,V tom případě, krok dva je pozabíjet je." Řekla jsem neústupně a znovu vystřelila.