Zaklínač: Kdo jsi?

Dračí země

Po dvou dnech cesty jsme byli dost unavení. Všichni čtyři... Zastavila jsem Lunu a seskočila na zem. Nik udělal to samé a tázavě se na mě podíval. ,,Proč zastavujeme?" zeptal se a dal napít Kapitánovi i Luně trochu vody. 

,,Myslím že budeme každou chvíli v dračí zemi" řekla jsem a vytáhla mapu. Nik mi zvědavě koukal přes rameno. ,,Teď jsme buď tady" řekla jsem nejistě a ukázala na místo, které bylo kousek od hranic... ,,Nebo tady" řekla jsem a ukázala na jiné místo, které bylo už kus za hranicemi...

Nik si ode mě vzal mapu a začal ji podrobně zkoumat. Já jsem si klekla a nasála vzduch těsně u země. Cítila jsem něco, co bylo rozhodně nějak spojeno s draky... Mají dost specifický pach a ten jsem ucítila. ,, Tak už vím kde jsme" řekla jsem a podívala se do dálky, kam jsme měli pokračovat. ,,Jsme v dračí zemi" řekla jsem a nasucho polkla...

,,pokud budeme mít štěstí, možná na žádného nenarazíme" řekla jsem s jistou nadějí v hlase, která se ovšem vytratila hned po tom, co se kolem nás zvedl vítr a já uslyšela vyděšené ptáky, kteří vyplašeně letěli pryč. 

,,Rychle sem!" zakřičela jsem a všechny nahnala těsně ke kmeni stromu, který měl dost husté větve aby nás nebylo vidět. Kolem nás jsem svižně rozházela pár čajových lístků, aby nás neucítil... Čajovník má velmi speciální vůni, která trochu otupí čich. Takže ucítí čaj a ne nás.

Tiskli jsme se na hrubou kůru a čekaly co se bude dít... ,,Teď musíme být co nejvíc ticho" špitla jsem a pozorovala velký stín, co zahalil dobrých sto metrů kolem nás... Spíš víc. 

Stín rozpřáhl obrovská křídla a na jedno mávnutí byl o dalších sto metrů dál... Když náhlé poryvy větru přestaly, vykoukla jsem z našeho úkrytu a podívala se vzhůru k nebesům. ,,Tohle bylo ještě mládě, měli jsme štěstí" řekla jsem s úsměvem. Nik přikývl a nasedl na Kapitána. ,,Pojdeme?" zeptal se mě a já kývla hlavou na znamení souhlasu.

vyrazili jsme v před a hnali jak s větrem o závod hustým lesem, který za několik mil vystřídala suchá poušť, plná kostí a mrtvol. 

Ne všechny byly ovšem zvířecí... Jeli jsme kolem opravdu velkých kostí. Tyhle byly nejspíš dračí. ,,Počkej Niku!" řekla jsem a zastavila. ,,To chceš zastavovat vážně tady? Nechtěla bys rovnou jet do jejich hnízda?" zeptal se ironicky a já jsem se na něj zamračila. ,,Bude to rychle" řekla jsem a sesedla z Luny. Odběhla jsem ke kostře, která kdysi bývala živý drak. 

Kostra tvořila takový tunel, který byl od otevřené tlamy až po malé články ocasu. Vytáhla jsem si dýku, co jsem měla za opaskem a odštípla kus zažloutlé kosti, pod kterou se objevila kostní dřeň. Má skvělé účinky. Kdybych získala ještě pár ingrediencí, mohla bych udělat lektvar, který ostatním zatemní oči... Dalo by se tomu říct lektvar neviditelnosti, ale pod tím si každý představí to, že ho člověk vypije a pak ho nikdo neuvidí... 

Ve skutečnosti je to ale jinak. Kostní dřeň draka se zalije krví mrtvé milenky, které já mám naštěstí dost. Přidá se slza bolesti. Je jedno jestli se rozbrečíte, protože vás někdo řízl, nebo protože vám řekl že vypadáte jako čarodějnice. Slza bolesti je pořád stejná.

No a když vše smícháte dohromady, musíte to co nejdříve zavřít, nejdéle to vydrží pět sekund. Když to hned nezavřete, můžete to dělat znovu. 

Když už jednou lektvar uzavřete, můžete ho otevřít jen jednou, ale výsledek stojí za to. Kolem vás se utvoří mlha, která utlumí všechny smysli, nejvíce však zrak. Ten kdo otevře lahvičku je chráněn, protože do lektvaru přidá i svůj vlas, krev, nebo třeba nehet... Zkrátka něco svého.