Zaklínač: Kdo jsi?

Zaklínač

¨Zdravím všechny! Ráda bych vás upozornila na nový příběh (úplně nový, nesouvisí to s naším zaklínačem :D) který právě vyšel na mém profilu, historický román, trochu lásky, nenávisti, domluvený sňatek, však to znáte. Můžete mě začít sledovat, aby vám moje další nepřekonatelná díla neunikla :D... A taky můžete dát vote na co nejvíce kapitolách, dělá mi to ohromnou radost a vážím si každé hvězdička a komentáře, hezké čtení <3 ¨

Dívala jsem se na obrovskou bránu, která byla pokrytá nechutným a páchnoucím slizem. Můj čich byl ještě stále trochu otupělý, kvůli temné magii která byla v tom hrozném lese, ale i tak jsem ucítila štiplavý pach který zavinil mou husí kůži po celé těle... Dobytčí děs...

,,Ale, kohopak mi to vedete" řekl nějaký chraplavý hlas u brány. ,,980023, utekla před rituálem z táboru zmije" řekl a nějaký tlustý sádlotuk si poposunul brýle, které měl na nose. ,,Vážně?" zeptal se a vyšel z polorozpadlé budky, která byla něco na způsob vrátnice. ,,Tábor zmije je velmi dobře střežený, je nemožné z něj utéct" řekl, ale pak se pousmál. ,,Nicméně, oproti našemu táboru je to nic" řekl a poukázal na železnou oslizlou bránu, na jejímž vrcholu seděl vypasený mosazný pavouk, který měl obrovská kusadla. 

,,Vítejte v táboře Černé vdovy" řekl a pootevřel bránu. Pavouk se tím pádem rozpůlil na dvě části, jelikož seděl vprostřed. U nás na bráně byla zmije, takže mě to ani nějak nepřekvapovalo. Když mě znova popadli, nějak jsem se nebránila. Zaprvé, bylo by to zbytečné... A Zadruhé, neměla jsem žádný důvod. Bylo mi úplně jedno co se mnou udělají. Jediné, co jsem opravdu chtěla je abych šla místo Nika. Abych ho předtím nějak dokázala zastavit.

Vojáci mě vlekli za bránu, kde mě odhodili a odešli. Spadla jsem do bahna a to způsobilo, že jsem byla špinavá nejen v obličeji, ale i levá noha s boky a břichem. Alespoň doufám že to bylo bahno... S nakrčeným nosem jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Všude byla podupaná tráva, bláto a sedmnáct rozbořených budek, které na sobě měly čísla... Přesně jak si to pamatuji u nás...

Na sucho jsem polkla a ucítila ten až příliš známý pocit, jak se mi svírá žaludek. Z promočených špinavých stanů vykoukly zvědavé hlavy, patřící dětem různého věku. Nikoho staršího patnácti jsem tu ale neviděla.

Nadskočila jsem leknutím, když se za mnou ozvala rána do země. Prudce jsem se otočila a spatřila muže, který v ruce držel bič. ,,Co tu tak okouníš?! Odevzdej na vrátnici všechny zbraně které máš!" křikl na mě a já se zamračila. 

,,Neslyšelas?" řekl opět jeho hrubý hlas a práskl bičem, tentokrát se nesnažil aby to schytala zem, schytla to moje ruka, kterou jsem si instinktivně dala před obličej. Až po nějaké chvíli se dostavila štiplavá bolest. ,,Chceš snad ohniváka?" zeptal se mě a povytáhl obočí směrem nahoru... 

Chvíli mi trvalo, než mi došlo co je ohnivák. Vykulila jsem oči a spěšně se přemístila k vrátnici... Ohnivák je speciální metoda, kterou jsem už jednou zažila. Není to nic příjemného, to vám teda můžu říct... Bylo mi asi čtrnáct let, byl to můj poslední pokus o povstání a společný útěk. Nejen že ti hajzlové všechny zbili, ale mě potrestali nejvíc.

Sundali mi vršek oblečení a bičem mi roztrhali kůži na zádech. Přede všemi. Všichni se museli dívat, jak mě trestají, aby věděli jak dopadnou, když se o něco pokusí... Zbičováním to ovšem nekončí. Byla jsem celá od své krve a modlila se ať už toho nechají, jenže ohnivák se tomu neříká kvůli biči. Nakonec vzali hořící louč, kterou po celých zádech silně přejeli. Ani nevíte, jaká je to bolest.

Při vzpomínce na to jsem se jen ošila a vrazila do vrátnice. Tlusťoch leknutím nadskočil, ale když tam uviděl jen mě, drze se ušklíbl. ,,Tady to je" štěkla jsem a hodila na stůl všechny zbraně, které na mě byly vidět. Ve vysokých botách jsem měla malé překvapení, v podobě dýky a vrhacích nožů.