Zaklínač: Kdo jsi?

Epilog

,,Broučku co to tam vyvádíš?" Zeptala jsem se zvědavě a pozorovala drobnou postavu chlapečka, který si hrál se svou nejlepší kamarádkou. ,,Řekla jsem přece ať jdete na oběd, za chvíli to vystydne." Řekla jsem o něco přísněji a sledovala jejich ne příliš nadšené tváře, když museli opustit svůj hrací koutek. 

Hned na to jsem ucítila, jak se mi okolo pasu obmotaly silné ruce a jemně si mě k sobě přitáhly. Narazila jsem do mužné hrudi, a na rameni ucítila mužskou hlavu. ,,Zrovna teď jsme v tom nejlepším." Oponoval chlapec a nafučeně nakrčil nos. Mužský hlas za mnou promluvil. ,,Neodmlouvej mamince, po obědě můžete pokračovat." 

Zvedla jsem ruku k hlavě, která se opírala o mé rameno a začala si hrát s jeho vlasy. ,,Ale tati ty to nechápeš! Annie zrovna uvěznily v obrovské budově, kde na ní dělají různý pokusy a já ji musím vysvobodit. Nebo ji zavřou do veliké komnaty, odkud už se nikdy nevrátí." Oponoval Daniel a já se jen pousmála.

Nik, který stále objímal můj pas se pobaveně zasmál. ,,Zachráníš ji po obědě, a teď mazej." Řekl otcovským tónem a uvolnil dětem místo ve dveřích, aby se mohli v pokoji usadit na své židle ke stolu. 

Po obědě jsem je nechala odběhnout do Thomasova pokoje, aby si mohli zase hrát. ,,Tys mu zase něco vyprávěl?" Otočila jsem se na Nika se špinavým nádobím v ruce a strkala ho do dřezu. Nik ale zavrtěl hlavou a pomalu ke mě přišel. ,,Na tohle je ještě moc malý." Řekl a opět mě objal kolem pasu, tentokrát ze předu a stále se mi při tom díval do očí. ,,Taky sis na to vzpomněl co?" Řekla jsem opatrně a sledovala jeho oči, které mi připomínaly rozbouřené moře. 

,,Na to se nedá zapomenout..." Řekl tiše a pohladil mě po tváři. ,,Kdyby tvoji rodiče nebyli léčitelé, v ten den bys... Nebyla bys tady." Řekl opatrně a mě se zdál trochu nesvůj. ,,Myslím že i léčitelství by mi bylo na nic, kdyby ses tam neobjevil." Usmála jsem se na něj a nechala se vtáhnout do pevného objetí. ,,Byl to ten poslední tábor zaklínačů, který jsi kdy viděla. Věř mi..." Řekl tiše a dal mi jemný polibek do vlasů.

,,To sice ano, ale i tak mě děsí představa, že může existovat něco dalšího.. Něco mnohem horšího." Vydechla jsem tiše a Nik mě pustil. Ruku jemně položil na mou bradu, kterou lehce pozdvihl a usmál se na mě. ,,Větrný král se o svou zemi stará dobře... Zvlášť když má po boku Chiko, ta by další podobné tábory nestrpěla... Jsi v bezpečí. A Daniel taky." 

Spokojeně jsem se na něj usmála a krátce přitiskla své rty na ty jeho. Chtěla jsem se opět otočit ke dřezu a umýt špinavé nádobí, ale díky vycákané vodě na už tak klouzavé podlaze mi podjela noha a nebýt Nikovy ruky, silně bych se uhodila o roh skříně do hlavy. ,,Nešiko." Konstatoval pobaveně a já se pousmála. ,,Už jednou jsem ti řekla, že mě pořád zachraňuješ... Mohl by sis dát pauzu ty můj rytíři." Řekla jsem plná vzpomínek na naši složitou cestu společným životem a Nik se zeširoka usmál. ,,A já jsem ti už jednou řekl, že toho nechám, až se ty přestaneš dostávat do problémů." 

Byla jsem potěšená tím, že si na to vzpomněl. Vzpomněl si na tu noc, kdy mě osvobodil od magie gina a vyrval mě ze spárů toho odporného slizáka, který v tu dobu vládl království země. Dívala jsem do mu hluboko do očí, kde jsem viděla to stejné, co on viděl v těch mých. Lásku. Lásku ke společnému rodinnému životu a lásku k našemu synovi, který se mu tak podobal.

Vzpomínka na naše první setkání v jeskyni, kde jsem ho chtěla zabít mě donutila se usmát a políbit ho na rty.