Zaklínač: Kdo jsi?

Stesk

,,Jestli jsem mrtvá, tak proč mi je tak blbě sakra." zaúpěla jsem, ale kvůli nateklému krku a té bolesti při mluvení mi bylo nejspíš rozumět jen sakra. ,,Nejsi mrtvá." Ozval se mužský hlas a já jsem se zamračila. ,,To mám jako další halucinace?" Zavrčela jsem nespokojeně, ale hlas se ozval znovu. ,,Nemáš halucinace...  Teda pokud vidíš mě." Řekl a silné ruce mě položily do něčeho měkkého a pohodlného. ,,Otevři oči Kailie." 

Ozval se hlas a já jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Pomalu jsem otevřela oči a nechala slané kapky téct po mém obličeji. ,,Prosím řekni mi že to není halucinace." Zasípala jsem tiše a dívala se do překrásného obličeje, ve kterém byly zasazené tmavě modré oči s rozbouřeným mořem uvnitř. Obličej lemovaly hnědé rozcuchané vlasy a rty, které jsem měla chuť ihned políbit byly v nepatrném úsměvu. 

Místo odpovědi se ke mě Nik sklonil a lehce mě políbil na mé suché a popraskané rty. Když se odtáhl, jen jsem se na něj zmateně podívala... ,,A-ale jak to?" Zeptala jsem se nechápavě a ucítila, jak bolest v krku polevuje. ,,A jak to že mi je líp?" Zeptala jsem se ho a posadila se na posteli. Čekala jsem závrať, ale i bolest hlavy začala ustupovat. ,,Niku!" Vykřikla jsem když jsem si s plným vědomím uvědomila že se mi to opravdu nezdá. 

Vyhrabala jsem se z teplé přikrývky a skočila mu kolem krku. Nik se zasmála a zatočil se mnou ve vzduchu. Pak mě ještě jednou políbil a při tom mě pomalu postavil na zem. Tenhle polibek byl docela jiný než všechny před tím. Byl plný vášně a emocí. Dávala jsem do toho všechno, všechno co jsem cítila když jsem si myslela že už ho nikdy neuvidím, všechny ty emoce... Aby věděl, jak moc mi chyběl.

Když jsme se od sebe odtrhli, Nik se na mě usmíval a já se poprvé za celou tu dobu, co jsem ho neviděla od srdce usmála. Ruce měl sepnuté kolem mého pasu a já je měla na jeho krku. Pak jsem se ale najednou zamračila, napřáhla ruku a vrazila mu pořádnou facku. ,,To máš za to žes mě tam nechal." zavrčela jsem a pak mu vrazila další. ,,A tohle za to že jsi mi nic neřekl a jen mi dal svého ochránce." 

Řekla jsem nepříjemně a sundala jeho ruce z mého pasu. ,,Víš jak jsem se cítila?!" Řekla jsem zoufale a Nik přišel ke mě, zezadu mě objal a jemně mě políbil na krk. ,,Vím... A mrzí mě to... Ale věř mi, jinak to nešlo."

,,Jen tak ti to neprojde." Řekla jsem tvrdě, ale pak jsem se k němu přeci jen otočila a zvědavě naklonila hlavu. ,,Ale jak to, že jsem pořád živá?" Zeptala jsem jen tak mimochodem. ,,Pokud vím, píchli mi jed dobytčího děsu. To bych přežít neměla..." Řekla jsem a Nik jen pokrčil rameny. ,,Zřejmě v sobě máš ještě trochu magie gina.. Nebo jsi prostě výjimečná." Usmál se na mě a já jsem jen mávla rukou. ,,Lichotkami si mě nezískáš." Řekla jsem neústupně, ale když mi opět ovinul ruce kolem pasu, neodtáhla jsem se.

Otočila jsem se k odsunuté plachtě, kde se na mě usmívala Luna s Poisnem. Všimla jsem si že jsme v bílém prostorném stanu, který nás zvláštním způsobem izoloval od dění venku. 

,,Kde to jsme?" Zeptala jsem se nakonec a jemně zaklonila hlavu, abych se o něj opřela. Nik si položil bradu na mojí hlavu. ,,Jsme ve stanu." Řekl jednoduše a já se zamračila. ,,Děkuji že jsi mě obdařil tak vzácnou informací, bez tebe bych to nevěděla." Cítila jsem jak se Nik pousmál. ,,Jsme na území větrného království." Řekl a já chvíli mlčela a jen si užívala, jak mě hladí po zápěstí a hraje si s mými prsty.  

,,A co se stalo s... S těmi dětmi?" Zeptala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli tu odpověď chci znát. ,,Prosím řekni mi že jsou v pořádku." Vydechla jsem prosebně a Nik si o mě přestal opírat hlavu. Opatrně mě k sobě otočil a já z jeho pohledu tentokrát nemohla nic vyčíst. 

Dívala jsem se do modrých očí, které jsem tak milovala. Jako bych se dívala do moře s obrovskými vlnami. Díval se na mě jakoby, opatrným, ale zkoumavým pohledem. To mě rozrušilo ještě víc. Že by se snad nedostaly pryč? Co když je všechny pochytaly a potrestaly? Nebo si z nich udělaly otroky? Nebo ještě hůř... Co když je pozabíjely?

Nik se najednou zeširoka usmál a řekl ,,Byla jsi dlouho v bezvědomí... Ty děti jsou v pořádku... Některé se vrátily domů a ty co domov nemají... Ty jsou buď tady, nebo v klášterech." Řekl a já se pousmála. Ze srdce mi spadl obrovský balvan, spíš taková skála. 

Úsměv mi ztuhl na rtech, když mi začalo silně hučet v hlavě. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Měla jsem pocit, jako kdyby do mě někdo prudce vrazil a snažil se mě povalit na zem. Nebýt Nika, určitě bych se na té zemi ocitla. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě starostlivě a pevně mě držel. Já jsem ochable přikývla a usmála se. ,,To nic není..." Na chvíli jsem zavřela oči...

Když jsem je opět otevřela, do očí mě praštilo hrozné světlo. Nade mnou se skláněly dva obličeje. Chvíli mi trvalo, než jsem na ně dokázala zaostřit a uvědomit si kdo to je. Z obou čišela starost a úleva, když si všimli že na ně mžourám. 

Nik a Chiko. ,,Kail! Ty nám teda dáváš holka." Řekla Chiko a objala mě. Já jsem se usmála a chtěla se zvednout, ale opět se mi zamotala hlava a Nik mě pohotově podstrčil polštář pod hlavu. ,,Opovaž se zase omdlít. Nik si s tebou celou dobu soukromničil a když konečně přijde řada na mě, ty si klidně omdlíš." 

,,Promiň." Pousmála jsem se. ,,Měla by ses ještě pár dní šetřit." Řekl Nik a já jsem přikývla. ,,Měl bys ji přivázat Niku... Pochybuju že tu zůstane jen tak ležet až se dozví co se děje." Řekla tiše Chiko. 

,,Možná na tom nejsem nejlíp, ale hluchá pořád nejsem." Řekla jsem ostře a pozorovala ty dva, kteří si mezi sebou vyměňovali rozpačité pohledy. ,,Tak o co jde?" Zeptala jsem se netrpělivě a čekala, kdo se ujme slova  vysvětlí mi co se děje. ,,Víš..." Začal Nik a hned po prvním slově se zasekl. Trpělivě jsem čekala, co z něj vyleze. ,,Temný princ se.. Trochu se vzbouřil, ale to ty víš..." Řekl a já přikývla hlavou. 

,,No a... My to musíme nějak vyřešit, takže se nějaké země spojily a.. . A táhne se do války." Řekl a já jsem pozvedla obočí. ,,Válka?" Zeptala jsem se, abych se ujistila jestli jsem slyšela dobře. ,,Chystá se válka?" Ujistila jsem se znova a Nik s Chiko přikývli. ,,Vlastně... Už je nachystaná." Řekla Chiko a já přikývla hlavou. ,,Mělas pravdu. Raději jste mě měli přivázat." Řekla jsem a než stihl jeden z nich zareagovat, už jsem stála za nimi, na vlastních nohách.

Oba se otočili a vyděšeně se na mě podívali. ,,Kail neblázni! Musíš ještě odpočívat, vždyť jsi málem umřela!" Řekl zoufale Nik a já jsem se zamračila. ,,Jo, takže mám ležet v posteli protože mě občas bolí hlava a jen čekat kdy tam umřeš ty?" Řekla jsem hořce a Nik ztichl.

,,Už jednou jsem tě ztratila... Nemohla jsem s tím nic dělat, jen jsem prostě seděla v hnusný zapáchající chatě, která se mi rozpadala pod nohama a v noci jsem se budila když na mě padaly kousky stropu. A když mě nezbudilo tohle, tak noční můra kde mi tě ten hajzl znovu vzal. Zdálo se mi to každou noc, byla jsem pořád zoufalejší a zoufalejší a bylo  mi úplně jedno jestli umřu nebo ne." Mluvila jsem tiše, ale Nik i Chiko mě dobře slyšeli.

,,Kailie já--" Začal Nik, ale já ho nenechala domluvit. ,,Já už tě znovu neztratím chápeš to?" Řekla jsem zoufale a nechala se vtáhnout do pevného objetí. Po tvářích mi stékaly chladivé slzy a já jsem na chvíli zavřela oči. Chiko se na nás dívala se smutným úsměvem. Když jsem zavřela oči, uslyšela jsem jen zašustění látky, která nám naznačovala že Chiko odešla.

,,Jsi prostě hroznej kazisvět." Řekla jsem a potlačila vzlyky, které se pokoušely prodrat ven. Nik se zasmál a věnoval mi dlouhý hluboký polibek, kterým mi naznačil, že je všechno dobré. Věděla jsem že není stejně jako on... Ale něco takového jsem potřebovala. 

Potřebovala jsem abychom chvíli dělali že se nic neděje, abychom zapomněli na minulost plnou bolesti a i na budoucnost, která v tomhle případě nevypadala moc vábně.

Soustředila jsem se jen na něj. Na jeho tělo, které mě jemně tlačilo k posteli.