Zaklínač: Kdo jsi?

Velkokněžna útočí

Dnes přes noc mě bolely ruce jako nikdy... Náramky sice nebyly rozežhavené, ale nějak nepříjemně škrtily... Neměla jsem dobrou náladu a měla jsem pocit jako kdyby mi měly moje ruce upadnout. Proto jsem se rozhodla, že na snídani půjdu včas a vkusně oblečená...

Klaris mi pomohla vybrat nějaké šaty a i když na mě byly až moc, on řekla že mi budou slušet a dál o tom se mnou nediskutovala...

Vzala jsem si červené, s širokou sukní. Živůtek byl pokrytý krajkami, které také byly červené. Kolem krku jsem si dala objemný rubínový náhrdelník, který mi zakryl skoro celý výstřih. 

Vlasy jsem si dala do drdolu a dva prameny ve předu jsem nechala volné. Drdol držela zlatá spona a uši mi zdobily velké a těžké náušnice skládající se taktéž z rubínů...

Podívala jsem se do zrcadla a zděsila se... Vypadám jako princezna...

Sice se mám ráda a nechci aby mě znova bolely ruce, ale ne natolik abych vypadala tak moc... Nafoukaně...

Vykašlala jsem se na sponu a drdol, rozpustila jsem si vlasy a usmála se. ,, No vida, hned jsem to zase já.... V šatech..."

Náhrdelník jsem už sundat nestihla, protože na dveře někdo zaklepal. ,,Kdo tam?" Zeptala jsem se a ozval se přísný hlas. ,,To jsem já, jdu dál tak vylez z té postele a koukej se--" Jupiter věšel a překvapeně se na mě podíval. ,,Jsem nachystaná, můžeme?" Zeptala jsem se a on jen mlčky přikývl a nabídl mi rámě...

S malinkým odporem jsem se do něj zavěsila a společně jsme šli na snídani... Celou cestu mě probodával pohledem... Odsunul mi židli a já se posadila a urovnala si šaty.

Pak si sedl na své místo, v čele. V druhém čele seděla jeho sestra, já po jeho pravici a po jeho levici, tedy naproti mě seděla velkokněžna...

Celou dobu se tak podivně usmívala, to samé princezna a Jupiter mě probodával pohledem... Tak moment... Co se tu děje?

Když jsem dojedla, chtěla jsem se zvednout od stolu ale pak jsem si vzpomněla co mě učila Chiko...
,, Nesmíš vstávat od stolu pokud jeho veličenstvo stále sedí"

Čekala jsem až i on dojí a když si konečně stoupl, bleskově jsem se zvedla a odešla z jídelny...

Šla jsem se do východního křídla... Bylo opravdu nádherné... Skleněná okna se třpytily v záři jasného slunce a osvětlovaly celou chodbu... Došla jsem až k výklenku, kde byly dveře vedoucí na balkon...

Opatrně jsem se pokusila je otevřít... Zamčené... Proč mě to nepřekvapuje. Dneska je ale tak krásně. Jen jsem si povzdechla. Za tohle mě zabije... Jestli to ovšem zjistí... Přiložila jsem prst k zamku a uviděla drobounký záblesk, který z něj vyšel. Pak se ozvalo cvaknutí a já s chutí otevřela dveře.

Zavřela jsem za sebou a opřela se o římsu balkónu. Přeci jen má gin své výhody... Pousmála jsem se zadívala se někam do dálky... Za mohutným a hustým lesem se ukrývalo ohnivé království...

Magií jsem si zaostřila zrak a podívala se víc do dálky... Zpozorovala jsem tmavý zámek, na kterém vlál černý prapor s červeným znakem ohně uvnitř...

Stejný znak, jako měli kdysi ti černí rytíři kteří kolem mě a Nika jeli... Proto se choval tak zvláštně...

Ples je už za týden, ale mi jsme pozváni o tři dny dřív... A já na to stále nejsem připravena... Pořád mi dělá problém tanec... Nejde mi waltz a už vůbec ne menuet...

A etiketou už problém nemám, ani s obřími šaty... Chiko mi vždy dává střevíčky na podpatku, ale já si vždy tajně vezmu baleríny... Z podpatků bolí nohy...