The Accident (TMR, Newt)

Zachránci a rvačka

Pozn. aut.: Jsem si stoprocentně jistá, že dnes pro vás mám něco, na co jste čekali opravdu, opravdu dlouho. Momentálně se potěšeně ušklíbám, protože se těším na vaše reakce. (Mimochodem minulý díl jsem vám naservírovala jednu z mých nejoblíbenějších scén a reakce jsem se nedočkala, shame on you, shanks!!) 

Pomalu jsme postupovali okolo budovy, kterou si tito raplové očividně zvolili za svou základnu. Já byla úplně vzadu. Je to holka, vždyť skoro neudrží ten nůž, co si s sebou táhne. Pitomci.

Bylo nás třináct a ani jsme nevěděli, kolik protivníků nás uvnitř čeká. Ale věřili jsme v moment překvapení.

Minho šel samozřejmě první, náš hrdina. Newt ho následoval. Dostali jsme se až ke dveřím, kde jsme chvíli počkali a poslouchali. Téměř žádné zvuky se zevnitř nenesly. Pak na nás Minho kývl a my pevněji sevřeli naše zbraně.

Pak jsme vtrhli dovnitř. Většina raplů, kteří obývali tuto budovu, buď spala, nebo byla absolutně mimo. Pravděpodobně pod vlivem nějakých drog nebo alkoholu. Těch pár, co bylo při smyslech, se na nás pochopitelně vrhlo, ale neměli šanci. My byli ozbrojení, oni ne.

Já se držela vzadu. Placeři nahnali všechny do jednoho z rohů. Sledovala jsem situaci s úsměvem. Bylo to vcelku snadné. Dokud se odnikud neobjevili tři jiní raplové.

První byl vysoký ošklivoun, na toho se vrhl Aris. Nevšímala jsem si toho druhého, jen jsem zachytila blonďaté vlasy. Jenže ani kluci se nemohli odtrhnout od skupiny, kterou hlídali. Já se zaměřila na ženu s rudými vlasy staženými v ohonu. Tohle byla šance dokázat těm pitomcům, že umím bojovat.

S křikem jsem se na ni vrhla a povalila ji na zem. Okamžitě se začala bránit. Pokoušela jsem se jí přiložit nůž pod krk, jenže místo toho mi ho vyrazila z ruky. Musela jsem se spolehnout sama na sebe.

Musela jsem ji znehybnit.

Jednou jsem ji zasáhla do tváře, když mi její pěst přistála na boku hlavy. Na chvíli mě to vyřadilo z provozu a ona toho využila. Přetočila mě, takže jsem já tentokrát ležela pod ní.

„Nemáš si zahrávat se silnějšími, holčičko,“ zasyčela mi do tváře, pak mě začala mlátit. Vřískala jsem bolestí a mrskala sebou. Podařilo se mi vysvobodit jednu ruku, kterou mi tiskla k zemi svými stehny. Nenapadlo mě nic lepšího, než v nestřežené chvíli jí celou dlaň zarýt tak, že jsem ukazováčkem a prostředníčkem tiskla její oči. Nehty jsem drásala její obličej. Nadzvedla se tak, že jsem vytáhla i druhou ruku a i tou začala na ni útočit.

Muselo to tak bolet, že se začala naklánět dozadu a neúspěšně se mě snažila zasáhnout. Posadila jsem se a svoje nohy zastrčila pod sebe, dokud jsem se nezvedla a nepovalila ji znovu. Tentokrát jsem ji uzemnila dokonale.

„Podejte mi někdo ten nůž!“ zařvala jsem. Protivnice se pode mnou svíjela, jenže já ji zavalila celou svou váhou.

„Tady!“ někdo mi podal moji zbraň a já ji přitiskla rudovlásce pod bradu.

„Pohneš se a já ti ten nůž zarazím do krku, jasný?“ vyrazila jsem ze sebe mezi nádechy. Konečně se zklidnila.

Do místnosti vešel Minho a závěsu za ním Thomas s Brendou. Já se na ně ani nepodívala, hlídala jsem si svoji protivnici, ale zaslechla jsem rozhovor mezi ním a Placery.

„Poslouchejte! Teď odejdeme. Nepronásledujte nás a budete v pohodě. Jestli nás budete následovat, zemřete, jasný?“ ozval se Minho.

„Beo, odcházíme!“ ucítila jsem Newtovu ruku na svých zádech. Kývla jsem, ale pozornost jsem stále věnovala rudovlásce.

„Pustím tě,“ zavrčela jsem. „Ale jestli se mě ještě jednou dotkneš, tenhle nůž bude trůnit v tvým žaludku, rozumíš?“ počkala jsem si, dokud nepřisvědčila. Pomalu jsem se zvedla, ale postupovala jsem k východu čelem k ní. Nemohla jsem riskovat, že mě napadne.

Konečně jsem vyšla ven a otočila se. Doběhla jsem svoje kamarády, ale stále svírala pevně nůž. Porazila jsem ji. Dostala jsem ji na zem. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Hej, Beo, to bylo pěkný!“ zazubil se na mě Eddie.

„Jo, kdo by to tušil, že naše malá Bea dokáže takhle bejt takový zvíře!“ přidal se Pánvička. „Ale teče ti krev, ty bojovnice.“

Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že mi po spánku stéká červená tekutina. Otřela jsem si ji špinavým trikem, nic jiného mě v té chvíli nenapadlo. A také teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že mě bolí celá pravá strana obličeje.

„Budeš tam mít monokla,“ promluvil na mě Newt, který se mě opět držel. „Ale bylo to zatraceně hezký.“

„Neřekli byste, že dokážu bejt i tvrďák, co?“ uchechtla jsem se.

„To ne, ty jsi byla tvrďák od tý chvíle, co jsi přijela do Placu, vždyť jsi pořád naživu. Ale neřekli bychom do tebe, že dokážeš dát takovou nakládačku…“

V tu chvíli ho přerušil křik zezadu. Celá skupina se otočila. Čelili jsme tomu blonďákovi, co nám utekl. Držel v ruce zbraň. A pak vystřelil. Přímo na Thomase, který padl do prachu. Z ramene mu vytékala krev.

Vrhli jsme se s Newtem k němu.

„Postřelil mě,“ vypadlo z něj. Newt mu přitiskl k rameni něčí triko.

„Musíme ho dostat z města,“ řekl někdo. Minho s Eddiem ho vzali za ruce a nohy. Všichni jsme viděli, že trpí bolestí, přesto jsme se s ním vydali pryč.

Došli jsme za město, znovu se všechno potopilo v záplavě písku. Kupodivu jsme brzy našli jakýsi přístřešek, který nás všechny dokázal pojmout pod svůj stín.

Jorge rozdělal oheň a rozhodl se vyndat Thomasovi kulku z rány. Nemohla jsem se na to dívat.

Celý den jsme se jen dívali, jak se Thomas svíjí bolestí v bezvědomí. Nemohli jsme nic dělat. S Newtem jsme se choulili pod přístřeškem a zírali na jeho tělo. Téměř jsme nemluvili, až jsem nakonec vyčerpaná usnula na blonďákovi.

Následující ráno jsme zaslechli vznášedlo, které se přibližovalo k nám. Neodvážili jsme se ani pohnout, dokud dva lidé oblečení v zelených oblecích s plynovými maskami na obličeji nevzali Thomasovo tělo a neodnesli ho do vznášedla.

„Hej!“ zakřičela jsem a vstala. Slunce ještě nepálilo tolik. Chtěla jsem se rozeběhnout a vypáčit z nich, co s ním budou dělat. Jenže než jsem se stačila vydat za nimi, někdo mě stáhl za paži.

Podívala jsem se do Newtových očí.

„Kam ho vezou?“ zakřičela jsem ochraptělým hlasem.

„Uklidni se, oni mu neublíží,“ promluvil na mě a pak mě stáhl na svou hruď. Znovu jsem ucítila slzy, které mi stékaly po tvářích.

„Nesmí ho…“ začala jsem tichým hlasem.

„Nic mu neudělají, ano?“ přerušil mě a zvedl mi hlavu, takže jsem znovu zírala do jeho očí. Chvíli jsme jen tak stáli a pohled nepřerušili až do chvíle, kdy se ke mně sklonil a políbil mě. Konečně jsem se uklidnila a polibek mu oplatila. Když jsme se odtrhli, zašeptal znovu. „Bude v pořádku, lásko.“

A pak jsme se znovu líbali a na všechno v tomhle podělaným světě jsem na chvíli zapomněla.

„Sežeňte si nějakej frasáckej pokoj, vy dvě hrdličky,“ zaslechli jsme otráveného Minha a poprvé po dlouhé době jsme se oba upřímně zasmáli.

(A ano, tady vidíme krásný překlady vět, které si nejdřív vymýšlím anglicky a pak je hodlám překládat. Takže aby to znělo líp, čtěte: „Get a shucking room, you two lovebirds!“)