The Accident (TMR, Newt)

Útoky a návrat ztraceného

První mechanický zvuk nás donutil vstát z postele. Urychleně jsme se přesunuli do jiné místnosti, kde ležel Thomas. Newt všechny uklidnil a pomalu přešel ke stěně, kudy velkými škvírami vykoukl ven. Thomas se přesunul pod něj. Já se přitiskla k dřevěné desce za mými zády. Téměř jsme nedýchali.

Celá budova se najednou roztřásla a my uslyšeli mechanické klapání po dřevu. První střet přicházel.

Newt s Thomasem se přesunuli k nám a všichni jsme se choulili u zdi.

Napětí se dalo krájet, jakmile jsme poznali, že rmut je přímo před naší místností.

Všichni jsme vykřikli hrůzou a překvapením, když se s hlasitým vrznutím otevřely dveře. Očekávali jsme útok z druhé strany. Otočili jsme se k nově příchozímu.

Překvapením jsem zalapala po dechu.

Ve dveřích stál Gally. A z tváře mu čišelo šílenství.

„Všechny vás zabijou!“ vykřikl. „Jednoho po druhým, každou noc si rmuti vezmou jednoho z vás!“

Nikdo se ani nepohnul. Doufala jsem, že Gally je jen přelud. Že za chvíli zmizí.

Místo toho se kulhavě dostal až před nás, přesněji před Thomase a ukázal na něj prstem.

„Tys to všechno zavinil!“ zařval a praštil ho do spánku. Newt se vzpamatoval jako první a Gallyho odstrčil.

Gally jako smyslů zbavený přeběhl k protější stěně a začal trhat dřevěné desky. Newt vystřelil k němu, jenže druhý chlapec máchl vyrvaným polenem dozadu a praštil ho do hlavy. Blonďák padl do postele a já spatřila na prostěradlu kapičky krve.
„Newte!“ vykřikla jsem. Všichni ostatní utekli z místnosti. Zůstali jsme tam jen my čtyři. Vrhla jsem se dopředu k jeho bezvládnému tělu. Příliš pozdě jsem si všimla jedné z paží, která se přibližovala k nám. Rmut se rozhodl, že si vezme chlapce v bezvědomí. Začala jsem tahat jeho tělo pryč od ní.

V té chvíli Gally něco řekl. Absolutně jsem nevnímala rozhovor mezi dvěma ostatními chlapci, soustředila jsem se na Newta. Musela jsem ho dostat z dosahu těch paží.

Thomas náhle vykřikl a já vzhlédla. Gally se vrhl přímo do náruče rmuta. Brada mi poklesla. Hrůzou jsem se hlavu znovu sklonila k Newtovi, jehož hlava mi ležela v klíně. Už měl otevřené oči a zíral na situaci před námi.

Zvedla jsem jednu dlaň, která mi spočívala na jeho hlavě. Byla zalitá krví, která proudila z Newtovy lebky.

Jakmile Thomas vyběhl ven, zvedl se i on. Vytáhl z jedné ze skříní malý ručník. Neřekla jsem ani slovo. Pořád jsem byla otřesená z toho všeho.

„Beo, běž zkontrolovat, jestli někoho nevzali,“ promluvil konečně a sám vyběhl ven.

Proplétala jsem se mezi vyděšenými Placery. Thomase, Minha nebo Newta nebylo nikde k vidění. Alby ležel u meďošů, jelikož někdo zapálil Mapový bunkr. Z budovy se ještě kouřilo, když jsem se před ní zastavila.

Po chvíli čekání vyběhl ze zbrojnice Minho s Thomasem a začali shánět běžce. Nedokázala jsem uvěřit, že po tom všem ještě mají vůli vyhnat do té zatracené věci sebe i ostatní chlapce. Jenže dlouho jsem se tím netrápila.

„Beo, pojď, potřebujeme s něčím pomoct,“ vzal mě Newt za paži, až jsem ho málem úlekem přetáhla přes tvář.

„Takhle už mě neděs,“ vykoktala jsem. „S čím?“

„Jdi do zbrojnice, za chvíli ti to vysvětlím.“

Bez námitek jsem ho poslechla a vydala se ke zbrojnici. Stanula jsem tváří v tvář Terese.

„Ahoj!“ vyhrkla překvapeně. „Myslela jsem, že tu jsou jen kluci.“
„To jsou, teda kromě mě a nově i tebe,“ odpověděla jsem. Pokynula mi k židli vedle ní.

„Jsem Teresa,“ představila se, ale já se musela uchechtnout.

„Ani se nemusíš představovat, každej ví, jak se jmenuješ. Já jsem Bea.“

Nemusely jsme čekat dlouho, v závěsu za Newtem do místnosti přišel Zart, Chuck a Taylor, jeden kluk, se kterým jsem se moc nebavila. Všichni jsme vyfasovali voskové papíry a fixy. Náš úděl spočíval v tom, abychom obkreslovali slova z map. Byla to zdlouhavá práce, ale kupodivu mě dokázala uklidnit.

Předtím, než nastala noc, jsme celý kód měli rozluštěný. Nebylo o tom pochyb. Slova, která jsme vyčetli z map, se ukazovala pořád dokola.

A další setmění nepřežil Adam. Rmuti si ho odnesli stejně jako Gallyho.

Následující den jsme jenom přežívali do té doby, než se nad nás snesla noc. Nebudu lhát, každý z nás doufal, že rmuti nevezmou jeho. Bylo to sobecké, ale všichni jsme chtěli přežít.

Tísnili jsme se ve Dvoře, když jím otřásly hromadné exploze.

„Vzali Davea!“ zaslechla jsem výkřik. Přežila jsem další noc. Upoutal mě ale pohyb. Thomas vyrazil ven ze Dvora.

„Co to děláš?“ vykřikl Newt. Vyběhli jsme všichni ven, jen abychom viděli troufalého Thomase, jak skočil na rmuta a snažil se Davea vysvobodit. Okamžitě se na něj vrhli tři rmuti. Byla jsem si jistá, že jsme už ztratili i našeho troufalého bažanta.

Thomas udělal kotoul a rozeběhl se zpátky. Když si příšery byly jisté, že už je nikdo nebude otravovat, zajely do Labyrintu a nás nechali pro zbytek noci na pokoji.

Okamžitě jsme vyrazili k Thomasovi. Odnesli jsme ho do Dvora a Jeff mu hned podal rmutí sérum.

„Nebojte… udělal jsem to schválně,“ byla jeho poslední slova, než upadl do kómatu a přišla proměna.