The Accident (TMR, Newt)

Tajemství

Pozn. aut.: Poděkujte nejúžasnější Fay, protože kdybych jí dneska nenapsala, vůbec bych tuhle kapitolu nepřidala, ale musím s ní o tom mluvit a ona to musí vědět, protože je boží a nejlíp se s ní probírají The Maze Runner problémy. :D Jinak si ji najdete pod @fayweasley a píše úžasně, tak šup, musíte si přečíst její tvorbu! :)

SPOILER ALERT!!!

V NÁSLEDUJÍCÍ ČÁSTI SE OBJEVÍ SPOILER I NA THE DEATH CURE. OMLOUVÁM SE, ALE JINAK TO UDĚLAT NEMŮŽU.

„Povídej,“ vybídla jsem ho, ale on zakroutil hlavou. Zamířil od skupiny trochu doprava.

„Nebolí tě noha?“ zeptala jsem se ho tupě.

„Jako vždy, ale už jsem si na to zvykl,“ ještě chvíli jsme se odpojili od skupiny.

„Kam jdete, frasáci?“ zakřičel na nás Minho.

„Potřebuju Bee něco říct!“ odpověděl Newt. Minho nás nijak neřešil. A ve mně zvědavost nabírala enormních rozměrů.

„Co mi potřebuješříct?“ nevydržela jsem to.

„Chtěl jsem ti to říct už dávno,“ hlesl. „Ale posledních pár dní nebylo kdy. Není to něco, co by se říkalo před partou grindů jen tak.“

„Víš, že mě děsíš, že jo?“ povytáhla jsem obočí.

„Prostě poslouchej,“ umlčil mě. „Chtěl jsem ti říct o tom, proč kulhám. Nebyl jsem připravenej ti to říct. Není to nic, čím bych se chlubil.“

Nadechla jsem se, ale on moje slova opět potlačil.

„Prosím, mlč. Jinak ti to neřeknu.“

„Dobrá.“

„V Labyrintu jsem to nenáviděl. Vím, že i ostatní, ale já nenáviděl každou sekundu strávenou tam. Něco nebylo správně, věděl jsem, že tam nepatřím. Ani moje jméno nezní správně, to jsem věděl i předtím, než nám Thomas neřekl, že jsou to jen výmysly podle slavných vědců. Ta bezmoc mě tlačila do depresí. Byl jsem běžec, vědělas to? Tak jsem se jednoho dne při probíhání svojí sekce rozhodl. Vyšplhal jsem na ten zatracenej břečťan a skočil dolů. Chtěl jsem se zabít. Jenže Alby mě našel a než se brány zavřely, mě odtáhl do toho frasáckýho Placu. Jenže zlomená noha mi nikdy nesrostla správně.“

Chvíli jsem šla mlčky a zpracovávala, co mi zrovna řekl. Zrovna mě začal vybízet, abych mu vůbec něco řekla, když jsem ho zastavila a donutila ho se na mě podívat. I když jsme ve tmě moc neviděli, stačilo mi, že mi věnoval pozornost.

„Teď chvíli poslouchej ty, jo? Je mi úplně jedno, jak jsi přišel k tomu kulhání. Hlavní pro mě je, že teď už se zabít nechceš. Jsem ráda, že jsi to přežil, protože jinak bych tě nikdy nepoznala a nikdy bych v tomhle frasáckým světě necítila to, co teď vím, že cejtím k tobě. Jsem ráda, žes mi to řekl.“

Sklonil se ke mně a políbil mě znovu.

„Ježíši, kvůli vám to nestihnem!“ zaslechli jsme Minha znovu. Vzala jsem ho za ruku a podívala se do jeho očí.

„Pojď,“ zašeptala jsem. „Tohle přežijeme a pak těm grindům z WICKED nakopeme zadky.“

Uchechtl se a zrychlili. Opět jsme se připojili ke skupině.

Postupovali jsme dál, dokud se nezačalo rozednívat. Jenže v tu chvíli jsme všichni spatřili holky. Vynořovaly se odnikud, jako kdyby vylézaly ze země.

K nám se blížila jedna postava. A já v ní poznala Teresu.

Dívky okolo nás utvořili kruh.

„Pohnete se a luky začnou střílet, jasný?“ řekla Teresa klidně, bez jakékoli emoce. Ještě před týdnem jsme čelili společně nebezpečí rmutů a teď nám vyhrožovala. Takhle šílená otočka mě vykolejila.

Všechny holky byly ozbrojeny.

„Thomas půjde s námi,“ prohlásila Teresa. Začali jsme protestovat. „Zmlkněte! Začnu počítat. Když se dostaneme k násobku pěti, jeden z vás zemře. Tak to uděláme, dokud jedinej živej nezůstane Thomas a pak ho odvedeme. Je to na vás.“

„Jedna!“

Nedostala se ani k dvojce. Thomas sám vystoupil z naší skupiny a vydal se k ní. Pitomec statečnej.

„Jestli nás někdo z vás bude následovat, budeme střílet, jasný?“ vyšlo z Teresy. Něco mi na tom nesedělo. Narazili mu na záda nějaký obrovský ranec. Newt se vedle mě třásl.

„Ne, Tommy!“ zařval najednou a pohnul se ze svého místa. Nepřemýšlela jsem nad následky a vrhla se na něj. Srazila jsem jeho tělo na zem.

„Beo, co…“ zaslechla jsem jeho hlas, ale bolest v boku mě donutila se podívat na své tělo. Z trupu mi trčel šíp. Naplnily jejich výhružku.

Skupina B opustila kluky dřív, než zasáhly někoho jiného. Bea se zhroutila Newtovi do náruče. Přerušovaně dýchala.

„Cos to udělala,“ zašeptal Newt. Oči se mu začaly plnit slzami.

„Minho, Pánvičko, kluci,“ promluvila s obtížemi. Všichni členové se okolo ní shromáždili. Vzala první zmíněné za ruce. „Díky za všechno. Byli jste skvělí a já jsem ráda, že jsem vás poznala. Mohli byste… nám nechat s Newtem chvíli?“

Kluci hned přisvědčili a odklidili se. Ani jeden z nich neudržel emoce. Pánvička slzel veřejně. Ostatní se to snažili skrýt.

„Newte,“ vydechla. Podíval se na ni. Byla bledá jako stěna. Uhnul očima. „Podívej se na mě. Prosím.“

Znovu k ní obrátil pohled a vzal ji za jednu ruku. Její hlava mu spočívala v klíně. Jeho prsty ji jemně hladily po vlasech.

„A chvíli mě poslouchej. Nelituju… ani jedný věci, co se stala, jasný? Musíšžít, Newte. Prosím, neudělej nějakou… blbost… Teď mi dej pusu… rychle,“ požádala ho. Celé to říkala přerušovaně. Očividně trpěla velkou bolestí. Newt vyplnil její přání a věnoval jí poslední polibek. Když se znovu zvedl, usmívala se.

„Oni by mě stejně nenechali… žít… Copak to nechápete… OMYL… měla jsem být s těma holkama… Něco podělali… A dali mě k vám… Omylem,“ vyslovila úplně z cesty, ale pořád jí zůstal na tváři úsměv. Z posledních sil zvedla ruku a položila ji Newtovi na tvář.

„Miluju… tě… Celou dobu… Jsem tě milovala…“ zašeptala. Slzy mu stékaly po tváři.

„Taky tě miluju,“ odpověděl nakřáplým hlasem. Naposledy mu stiskla ruku a pak z ní život vyklouzl. Zůstal mu jen mrtvý pohled očí, které ztratily svou jiskru. Donutil se stáhnout její oční víčka, aby ty oči neviděl. Úsměv ale její rty neopustil.