The Accident (TMR, Newt)

Únik a rány

Pozn. aut.: jsem si jistá, že za to vysvědčení, ať už hezké nebo méně hezké, si zasloužíte další část :)

Newt se okamžitě zvedl a popadl dívčinu ruku. Tentokrát ji nenechal běžet samotnou. Cement se bortil tak, že všude létal prach. Rozeběhli se s ostatními Placery ke schodům a pak zatočili do rozvětvené chodby. Jorge se zařadil do jejich vedení.

Uslyšeli první ječení raplů. Dívka zvětšila stisk jejich dlaní. Newt věděl, že je stejně vyděšená jako on sám. Jenže jim nezbývalo nic jiného než běžet dál, snažit se nevdechnout prach a doufat, že brzy budou brzy z téhle šlamastyky venku.

Ještě několikrát zabočili, dokud se nedostali k dalším schodům. To už slyšeli své pronásledovatele za sebou. Dvojice byla na samém konci a brzy i oni dosáhli schodiště. Vystoupali jen pár schodů, když dívka najednou vykřikla. Něco se ji pokoušelo stáhnout dolů za nohu, takže upadla. Newt se otočil a spatřil jediného muže, kterého potkali v první budově.

Ovládl ho vztek. Pustil její ruku. Spatřil její nevěřícný pohled, dokud se nevrhl sám proti útočníkovi a neshodil ho ze schodů zpátky do chodby. V té chvíli se ozval další výbuch a jen pár metrů od nich se východ uzavřely sutiny. Snesla se na ně sprška prachu.

„Hezká záchrana zadku tvojí holky, frasáku,“ ozval se Minho za nimi.

„Nejsem jeho holka,“ vydechla Bea ze země a pak po kamarádovi hodila jeden z kamenů ležících vedle ní.

„Hej, ovládej se!“ vykřikl Asiat, kterého šutr zasáhl do břicha.

„Nebo co? Zavřeš mě do lochu?“ rozesmála se dívka. Zvedla se a postupovala k Minhovi. „Už nejsme v Placu, pitomče. Teď ti už můžu dát jednu přes palici, aniž bych se musela bát, že mě předhodíš rmutovi.“

A s těmi slovy vrazila svou pěst Minhovi do břicha. Sice to pravděpodobně chlapci nic neudělalo, ale dívka přesto pokračovala v ranách.

„Co blbneš?“ vyhrkl Minho překvapeně a snažil se vykrýt její zásahy.

„To máš za to, žes nás málem všechny zabil, ty namyšlenej idiote,“ cedila mezi zuby. Newt se konečně dokopal zasáhnout. Nerad to přiznával, ale podobnou věc chtěl Minhovi udělat sám. Zbytek Placerů to buď sledovalo se smíšenými pocity, nebo se veřejně rozesmáli. Jorge se na situaci spokojeně díval. Chlapec přešel k dvojici a po chvíli přetahování Beu od vůdce odtáhl.

„Bože, ta má vervu!“ vydechl Minho okamžitě.

„Já ho fakt zabiju!“ dívka se začala opět zmítat. Bylo těžké ji udržet.

„Uklidni se, Beo,“ zašeptal jí Newt okamžitě. „Dostal, co si zasloužil.“

„Kdyby dostal, co si zasloužil, měla bych na rukou krev,“ zasyčela rozzlobeně.

„Kdybys ho zabila, k ničemu by to nebylo. Už takhle je nás málo.“

A s těmi slovy to vzdala. Přestala bojovat.

Nikde nebylo ani stopy po Thomasovi a Brendě. Postupovali jsme dál městem, snažili se vyhnout dalším raplům, ale samozřejmě se to ne vždy povedlo. Vždycky nás ale zachránila převaha. Jorge nás vedl, odtajňoval nám skrýše s jídlem, takže jsme ani nevyhladověli. Něco jsme si vzali s sebou, kdybychom v budoucnu neměli co do pusy. Dokonce jsme sehnali zbraně, takže bránit se bylo mnohem jednodušší.

Spor mezi mnou a Minhem brzy vyšuměl. Nechala jsem se stáhnout vztekem. Ale upřímně? Praštit ho byl jeden z nejlepších pocitů, co jsem zažila.

Jenže nepřítomnost našeho kamaráda nás dost rozrušovala. Věděli jsme, že ho musíme brzy najít. A zvláště proto, že po celém městu jsme vídali cedule s jediným nápisem. Thomasi, ty jsi skutečný vůdce.

Řekla bych, že to Minha trochu naštvalo. Ano, sice měl jako vůdce nějaké chyby, ale všichni jsme ho následovali, měl situaci většinou pod kontrolou.

Zrovna jsme odpočívali u jedné z budov, když Pánvička přiběhl rozčílený jako nikdy.

„Co se děje, frase?“ zeptal se ho Minho.

„Viděl jsem Thomase a tu holku!“ vydechl.

„Cože?“ vykřikli jsme tak nějak všichni. „Kde?“

„Hned za rohem, takovej blonďatej frasák na ně mířil zbraní a pak je odvedl se svejma kámošema.“

Všichni jsme chtěli vyběhnout našemu kamarádovi na pomoc, ale Jorge nás zarazil. Tím dnem, co nás vedl skrz město, si získal naši důvěru.

„Nemůžeme tam jen tak vtrhnout, potřebujeme plán, muchachos.“

Všichni jsme uznali, že má pravdu. Proto jsme se rozhodli zasáhnout následující ráno. Nečekaně vtrhnout do jejich budovy a dostat ty dva ven. Mohli jsme jen doufat, že s nimi nic do té doby neudělají. Že je objevíme živé.