The Accident (TMR, Newt)

Dodatek 4 - Ještě dříve

„Takže si to projdeme ještě jednou,“ zaslechla dívka poslouchající za zavřenými dvěřmi. Byla si jistá, že nikdo nebude vědět, že odposlouchává, jelikož její kamarádka a zároveň machr přes počítače Beth vyřadila dočasně kamery. Dívka našla cestu k poradní místnosti hlavounů WICKED snadno, proklouznout dovnitř uzavřené skce skrz ventilační šachtu byla hračka. A většina pracovníků společnosti se stejně dnes soustředila na hladký začátek tohoto projektu.

„Labyrint je první část, Thomas s Teresou a samozřejmě ostatní pracovali tvrdě a úspěšně. Není tam východ, takže uvidíme, jak se s tím poperou. O ty, kteří se rozhodnou zůstat, se postarají rmutové, přci jen i to bude skvělá součást proměnných ve smrtící zóně,“ žena se odmlčela a šmírující dívka se snažila urovnat si myšlenky.

Rmutové, proměnné, smrtící zóna, co to má znamenat? Nejvíc jí ale utkvěla v hlavě myšlenka na to, že nechají zabít ty, co zůstanou v... bludišti nebo tak něco. A Thomas s Teresou jim pomáhali. Ale koho tam pošlou?

„Máme přes stovku imunních i neimunních dětí. Hodně z nich to nepřežije už v první části, ale s tím počítáme.“
Jop, rozhodně mysleli ji a její kamarády.

„Přežijí jen ti nejlepší a následně rozhodneme, kdo bude hlavním kandidátem. Všichni víme, kdo má největší šance, ale nepředbíhejme, bude mi líto, ať už budeme muset vzít mozek kterémukoli subjektu. Ale je to v zájmu zachování lidstva.“
Skvělé, teď místo dětí jsou subjekty jako nějaké laboratorní krysy. V dívce narůstal vztek. Byla u WICKED přes devět let. Děvět let neviděla svou rodinu, která ji sem poslala s myšlenkou, že aspoň tady bude v bezpečí. A stejně ji čekala zase smrt.

„Ach ano, některé subjekty si mezi sebou vypěstovaly.... vztahy.“
Dívka se zarazila. Mluvili o ní. O ní a Minhovi. A o Bee a Newtovi (see what I did hereee?). A Arisovi s Rachel. A vůbec o všech, protože to nebyly jen milostné poměry, ale i přátelství tak pevná, jako jen sirotci mohou mít.

„To nebude problém. Vymažeme všechny vzpomínky. Mají nová jména, už nejsou tím, co bývali. A nikdy nebudou.“

Je pravda, že všichni teď slyšeli na svá nová jména, která dostali hned při svém příchodu. Takže místo Julie se před dveřmi krčila Dottie. Sama přišla na to, že její jméno bylo inspirováno Dorothy Hodgkinovou, vědkyní, která objevila strukturu penicilinu a inzulinu. Je fakt škoda, že ani jeden z léků jí objevených nedokázal pomoci se zákeřnou erupcí.

„Takže teď k rekapitulaci. Momentálně na sálech leží deset chlapců a dívek, kteří budou posláni do Labyrintů. Ze skupiny A to je Alby, Newt, Ben, Winston, Minho...“
Dottie téměř přestala dýchat. Minho jí tvrdil, že na řadu přijde až za několik měsíců. Nechápala, jak jí to mohl udělat. Akorát dávala dohromady plán útěku. Podle všeho byli oba imunní. Mohli začít od znova, někde daleko od Tvůrců a všech, kteří s tím měli něco společného.

Nepřítomně vstala. Veškeré její myšlenky se točily okolo toho, že teď je Minho pravděpodobně na cestě do Labyrintu. A že ona tam skončit nechce. Vrátila se do reality. Rozhlédla se po chodbě.

Jedna z místností byla označena jako „úschovna zbraní“. Rozhodla se, že za zkoušku nic nedá. Přešla k ní. Srdce jí bušilo, když sahala po klice.

Dveře se s tlumeným klapnutím otevřely. Nemohla uvěřit svému štěstí. Vklouzla dovnitř a rozhlížela se po nevelké místnosti. Do oka jí hned padla železná tyč podobná baseballce. A vzhledem k tomu, že s Minhem dost často posilovali, nebyl pro ni skoro žádný problém ji unést.

Vrátila se na chodbu. O několik metrů dál objevila dveře s nápisem „řídící místnost“.

Spoléhajíc na své dosavadní štěstí vešla dovnitř. Spatřila jediného muže, který něco dělal na jednom z tabletů. Zvedl hlavu a zadíval se na dívku.

„Tady nemáš co pohledávat, holka,“ zvedl se ze židle. Dottie čekala. Čekala, dokud chlapík nepřijde až k ní. Zvedla zbraň a vší silou praštila muže do hlavy.

Vědec se skácel na zem, z jeho lebky prýštila krev. Asi ho zabila. Ale i tenhle bude mít na svědomí víc životů než ona sama.

S tlumeným výkřikem se otočila a začala tyčí mlátit do všeho, co jí přišlo pod ruku. Pod jejími ranami displeye tabletů praskaly, části řídících stanic se rozlétávaly všude po místnosti, skleněné oddělovače se tříštily do malých střepů. S každou její ranou se kámen na jejím srdci zmenšoval, až se cítila volně jako pták. Celé její počínání prořízla hlasitá siréna oznamující problém.

Přesto ještě několik dalších okamžiků dívka pokračovala ve svém ničení. Pokoušela se rozmlátit všechno, co její život roztrhávalo na kusy.

Oko za oko. Zub za zub. Tyhle pitomé stroje za Minha.

Na svém rameni ucítila ruku. Otočila se a se stejnou vervou prašila člověka, co se jí dotkl, do hlavy, jako předtím toho pitomce. I tenhle se složil na zem, ale bylo jich mnohem víc. Dottie se pokoušela bránit, jenže brzy ucítila, jak někdo z její unavené ruky vedené adrenalinem a hlavně vztekem, železnou tyč vyrval.

Lebkou jí otřásla rána a po spánku jí začala téct krev. Někdo ji přaštil, opravdu tvrdě praštil. Před očima se jí objevily hvězdičky. Skácela se na zem, ale do bezvědomí neupadla.

„Všechno jsi tu zničila!“ ozval se nevěřícně naštvaný pisklavý hlásek jedné z vědkyní.

„Protože jste zatracený svině,“ vyprskla dívka. Hlava se jí zvrátila vzad, když ji znovu udeřili.

„Několika letá práce a tys ji zničila!“

„Stejně jako vy zničíte život stovce děcek?“ zeptala se, jenže mluvení jí trochu ztížila krev, která jí zaplnila pusu. Muž, který se nad ní sklaněl, se připravil k další ráně. Ale tu dívka už očekávala, takže uchopila jeho ruku a znehybnila ji v pohybu.

„A ještě budete mlátit šestnáctiletou holku? Zbabělci,“ vyflusla chlapovi svou krev do obličeje. Toho její počínanání tak naštvalo, že ji srazil na zem tak tvrdě, že se hlavou bouchla o podlahu, a vytáhl zbraň.

„Toho budeš litovat, holčičko.“

„Dottie, tyrane teenagerů, jmenuju se Dottie,“ ušklíbla se na něj. Hlaveň pistole ji už nijak nerozrušovala, byla lhostejná už úplně ke všemu, protože věděla, že z tohohle živá nevyvázne.

„Je mi úplně jedno, jak se jmenuješ. Zabiju tě tak jako tak,“ zasyčel. Přerušila je však vědkyně.

„Pane Hastingsi, nezastřelíte ji,“ ozvala se z rohu místnosti. Svůj pisklavý hlásek už ovládla. Dottie se na ni překvapeně zadívala a spatřila ohromený výraz i u Hastingse.

„Ne?“ zeptal se rozmrzele.

„Ne.“

„Tak vidíš, páprdo, tahle buchta tě má na háku,“ rozesmála se dívka. Ale ne na dlouho.

„Odvedete ji do sklepení 440. Jsem si jistá, že jsme ještě dostatečně nevyzkoušeli, jak se chovají rmuti, když vidí živou bytost.“

Zmáčkla tlačítko a na jedné z nerozbitých obrazovek se objevil obrázek obrovského monstra, jehož tělo, které balancovalo na několika robotických nohou, vypadalo slizce. Hlava bez očí vlastnila obrovskou tlamu plnou ohavných tesáků.

Tohle bylo horší než pistole.

„Zastřel mě! Zastřel mě! Dělej, hajzle, zastřel mě!“ začala vřískat Dottie, v očích šílený výraz, ale slizoun se jen usmál.
„Budeš trpět,“ prohodil. „Říkala jste 440?“

Vědkyně přikývla. Slizoun a ještě jeden popadli dívku za ruce, ale ta se bránila, i když proti jejich síle nic nezmohla.

„ZASTŘEL MĚ, ZASTŘEL MĚ, ZASTŘEL MĚ!“

Po nějaké době výkřiky, které se ozývaly budovou, ztichly.