The Accident (TMR, Newt)

Další putování k vrcholkům hor

Pozn. aut.: Ahoj, ahoj! :) Jen jsem vám chtěla oznámit, že tohle je pravděpodobně na nějakou dobu poslední díl, jelikož příští týden bude pro mě jeden z nejhetičtějších, na každý den mám naplánovaný nějaký test, zkoušení nebo tak něco (haha, nikdo přece neříkal, že maturitní ročník je procházka růžovým sadem, pamatuješ, Bee?) a navíc mě v pátek čeká MŮJ maturitní ples!!! Princezna Bee v růžových (fuchsiových, aby to znělo víc vznešeně) šatech konečně vyjde na světlo. Takže uvidím, zda budu mít nějaký čas dostat se na počítač, abych vám sem hodila další kapitolu. 

Newt zaslechl vrčení vznášedla. Místo toho, aby se zvedl jako všichni ostatní, musel počkat, dokud se nejprve nepostaví na nohy Bea. Ta se k němu otočila a podala mu ruce. S její pomocí se pak narovnal. Nedalo mu to, aby se k ní nesklonil a nedal jí jen rychlou pusu. Cítil, jak se dívka usmívá a hodlal si to vychutnat. Jenže ona se odtrhla.

„Musíme ho přivítat,“ zasmála se. Chytli se za ruce a šli se podívat, zda jim vznášedlo přivezlo jejich postřeleného kamaráda.

Newt věděl, že tenhle jejich vztah je částečně šílené rozhodnutí. Stále mohla zemřít. Stále mohl zemřít i on. Ale nemohl si pomoct. Chtě nechtě si musel přiznat, že se do ní zamiloval. Nemohl bez ní být. Zvláště v takovém prostředí nezáleželo na budoucnosti. Důležitá byla přítomnost. A od chvíle, kdy ji málem ztratil při bouřce, se rozhodl, že ji bude chránit. Ona musela přežít.

Nahrnuli se okolo Thomase, který byl svázaný v podivných nosítkách. Minho mu pomohl, zatímco členové skupiny na kamaráda křičeli své otázky.

„Dobře, že jsi tady,“ prohlásil Minho, když konečně Thomase osvobodili. „Tihle dva si div nezarazili jazyky do krku, pořád se jen po sobě válej, frasáci jedni.“

Blonďák cítil, jak se mu do tváří hrnula krev, ale zaslechl Bein smích.

„Ses mohl přidat, Minho,“ mrkla na Asiata provokativně, celá skupina se začala smát. „My bychom tě mezi sebe vzali.“

„To jsem si mile rád nechal ujít,“ zabručel Minho Thomasovi. Bea si stáhla Newtovu hlavu k sobě a políbila ho, pak na Minha vyplázla jazyk.

„To jsou mi novinky,“ podivil se Thomas. „Ale pěkně, Newte, konečně jsi… jste spolu. Gratulace, děcka.“

Všichni se přesunuli pod stříšku, jenže Bea se otočila k Newtovi.

„Co to mělo být?“ zeptala se s úsměvem.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ pokrčil rameny a zatáhl ji k ostatním.

Šli jsme si poslechnout Thomasovu historku o tom, co se mu stalo po tom, co ho vznášedlo odneslo někam pryč. Zkrátka ho vyléčili, zbraň očividně nebyla na seznamu povolených smrtí. Nebo Thomas nebyl na seznamu povolených obětí. Bůhví, o co WICKED šlo, proč ho zachránili. V každém případě jsme byli rádi, že ho máme zpátky.

Jenže tohle znamenalo jediné – WICKED nás sledovala. Viděla tolik děcek zemřít a nezasáhla. Byli jim ukradení. Byli jsme jen loutky, a kdo byl silnější, ten přežil. Nikdo z našich kamarádů jim nestál za záchranu. Stále jsem se dokola ptala, co to je za lidi. Poslat partu dětí na smrt? Chtěla jsem těm frasákům nakopat zadek. Za každého jednotlivého člověka, co zemřel. Za každého z těch, se kterými jsem téměř rok sdílela beznaděj Labyrintu. Za každého, co musel trpět kvůli nim.

Najedli jsme se a šli jsme spát. Mohli jsme cestovat jenom v noci, jelikož Slunce bylo nesnesitelné. A měli jsme ultimátum. Pět dní a měli jsme dosáhnout těch hor, co leželi před námi.

Tušila jsem, že to bude jedna z posledních klidných nocí, co jsme s Newtem sdíleli. Takže jsem se k němu přitiskla a vynutila si pusu na dobrou noc. Která stejně nebyla dobrá.

Vyrazili jsme hned, co se snesl soumrak. Nechala jsem Newta, ať si jde popovídat s Tommym a sama se připojila k Eddiemu. Jenže pak mi to nedalo a zamířila jsem k zamlklé Brendě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Jak to zvládáš?“

„Co myslíš? Erupci nebo tohle putování?“ protočila panenky.

„Nevěděla jsem, na co se zeptat,“ přiznala jsem. „Zkouším typický konverzační otázky.“

Kupodivu se zasmála. „Nevím, jestli je to zrovna vhodná konverzační otázka.“

Začala jsem se cítit mnohem líp v její přítomnosti. Chvíli jsme se bavily o tom, proč jsem jediná holka ve skupině kluků. Typické.

„Takže ty a ten kluk… Newt. Vypadá to na velkou lásku,“ překvapila mě. Jen jsem se na ni podívala a pokrčila rameny. „Nestyď se. Jsem taky holka.“

„No… vlastně to trvá tak trochu od tý doby, co jsem přišla do Labyrintu.“

„Takže až takhle? Vždyť jste se předtím k sobě nijak neměli.“

„Bylo to… komplikovaný.“

„A nejsou takový všechny vztahy?“ uchechtla se.

„To rozhodně.“
„Co rozhodně?“ přerušil nás hlas. Otočila jsem se a spatřila Newta, který se na mě smál. Vzala jsem ho za ruku.

„Rozhodně se potřebujeme dostat k těm horám,“ odpověděla jsem a mrkla jsem na Brendu. Ta nás urychleně opustila a připojila se k Jorgovi. Chvíli jsme šlapali, dokud se na mě Newt nepodíval, vážnost v jeho očích mě částečně vyděsila.

„Potřeboval bych ti něco říct.“