The Accident (TMR, Newt)

Cesta ven

Pozn. aut.: Takže vzhledem k tomu, že Meredith má narozeniny a už ted mě s Fay přesvědčují, že si zaslouží narozeninový dárek (nezaslouží, ale pššt), tak bych jí tímto k takovému vyjímečnému dnu chtěla popřát všechno nejlepší a takovýty plopákoviny, co se vždycky přejí. Nejsem dobrá na psaní narozeninových přání, navíc vychatala přesně jednu z těch nudnějších a nejkratších kapitol, co jsem v The Accident napsala. Ale chtěla to sama, tak tady to máš, Mer! :D

A znovu všechno nejlepší!

Než se náš hrdina probudil, přišly tři noci. A my znovu přišli o kamarády. Propukla jsem v pláč, když odnesli Zarta. Ačkoli moc nemluvil, oblíbila jsem si ho.

Jakmile se Thomas probudil, svolal radu kápů. Věci se daly do pohybu.

Newt vystoupil před nás a snažil se nás přesvědčit, že jediná cesta ven vede Labyrintem. Všichni jsme byli vyděšení, co to znamená. Nikdo nereagoval, a tak se na mě Newt tázavě zadíval. Nadechla jsem se a vydechla. Bylo mi jasné, že nám nic jiného nezbývá.

„Já jdu,“ zvolala jsem. Několik minut se táhlo ticho, ale poté se ostatní začali přidávat.

Jen pár z nás se rozhodlo zůstat a všechny nás přesvědčovali, že máme naplopáno v palicích. Nakonec i oni ztichli.

Pomohla jsem Pánvičkovi nasoukat potraviny do batohů. Trvalo nám to hrozně dlouho, jelikož jsme oba byli nervózní. Když jsme měli hotovo, začali jsme ruksaky rozdávat Placerům, kteří se rozhodli, že půjdou s námi.

Nakonec jsme ještě připravili poslední jídlo v Placu. Nemělo to skoro smysl, všichni se v něm nimrali. Sedla jsem si vedle Newta a nemohla skoro nic pozřít.

„Jdeme na smrt,“ zamumlala jsem.

„Mnohem lepší, kdybychom tu seděli a čekali na smrt tady,“ odpověděl mi polohlasem. Souhlasila jsem. Pohladil mě po zádech.

„Zvládneme to. Dostaneme se z tohohle zatracenýho Labyrintu,“ pousmál se. Donutila jsem se vyloudit aspoň strojený úsměv. Věděla jsem, že to prokoukl, ale víc to nekomentoval.

Po večeři jsme se všichni shromáždili před Západní branou. Alby s Newtem se snažili sjednat pořádek. Když se jim to podařilo, blonďák k nám všem promluvil.

„Je nás jedenačtyřicet, plán je jasnej. Probojujeme se do Rmutí nory, tady Tommy zadá svůj kouzelnej kód a potom si srovnáme účty s Tvůrci. Nic složitějšího v tom není.“

„Neměl by někdo říct něco povzbudivýho?“ ozval se Minho.

„Do toho,“ vyzval ho Newt.

„Buďte opatrní. Neumírejte.“
„Paráda. Teď jsme fakt zatraceně povzbuzení,“ odvětil Newt. (Pozn. aut.: Ano, angličtina je pořád hezčí a tohle je jedna z mých oblíbených scén a překlad nemůže znít blběji. Jinak originál: „Shouldn’t someone give a pep talk or something?“ „Go ahead.“ „Be careful. Don’t die.“ „Great. We’re all bloody inspired.“ A ještě něco, nahradila jsem ‚bloody‘ slovem ‚zatraceně‘, což v překladu vůbec neudělali a bloody je takové hezké poznávací znamení, tak jen abyste věděli.:))

„Po dvou letech, co s námi zacházeli jako s myšmi, se tomu postavíme. Přeneseme bojiště zpátky k Tvůrcům a nezáleží na tom, čím vším budeme muset projít. Dnes večer ať mají nahnáno rmutové!“

Někdo zařval hurá a po chvíli jsme se k němu všichni přidali. Řvala jsem z plných plic. Věci se daly do pohybu a my se jim postavili čelem.

Newt zvedl svou zbraň a rozeběhl se do Labyrintu. Donutila jsem své nohy do běhu a zamířila za ním. Zapluli jsme do Labyrintu a já poprvé viděla, co za hrozivé místo to je. Ale nepolevila jsem, dokud jsem nedohnala Newta.

Dusot se odrážel od stěn a my dál běželi, zahýbali okolo rohů a očekávali, do čeho jsme se to vydali. S Newtem jsme naše tempo postupně zvolnili. Já nebyla zvyklá na běh a jeho očividně ta špatná noha bolela. Jednu chvíli jsem myslela, že to vzdám, plíce mě pálily a volaly po vzduchu, v boku mě píchalo, jako kdyby mi tam někdo zarazil nůž. Postupně jsem zpomalovala.

„Beo, teď to nemůžem vzdát,“ vyrazil ze sebe Newt.

„Bolí to…“ vydechla jsem. Náhle mě chytil za ruku a pokračovali jsme dál. Táhl mě, ačkoli to pro něj muselo být víc náročné než pro mě.

Avšak brzy celá skupina zastavila. Ticho prořízlo známé mechanické klapání. Ale mezi Placery se stejně rozneslo, že na nás za rohem čekají rmutové.

„Pojď,“ zašeptal Newt. Nepouštěl mou ruku, a tak jsme se společně propletli mezi chlapci, dokud jsme nestanuli před Minhem, Thomasem a Teresou.

„Přece jsme věděli, že budeme muset bojovat!“ prohlásil Newt, ale já, stejně jako mnoho ostatních, jsme postřehli strach v jeho hlase.

Náhle jsme zaslechli zvuky i za sebou. Otočili jsme se. Další skupina rmutů se k nám řítila směrem od Placu. Naše těla do sebe narážela, až jsme stanuli uprostřed křižovatky. A z dalšího konce se přihnala i z poslední uličky. Veškeré únikové cesty byly zablokovány.