The Accident (TMR, Newt)

Stříbro, horko a křik

Pozn. aut.: No, ty kráso! Vydržela jsem 5 dní nic nepřidat! To je rekord, vážení!
Jinak vůbec jsem nevěděla, jak nazvat tuhle kapitolu a nejvíc se mi líbilo "Jedna úplně zbytečná kapitola, protože a jelikož jak mi Jamie minule vyčítala, tohle je jen shrnutí z knížky, jelikož se tady v té části příběhu nedá nic moc vymyslet (jsem se totiž stala profesionální opisovačkou knih Jamese Dashnera, ale je to tajný, víte co.)
V každém případě doufám, že vás tahle část tak úplně neunudí. 
JO! A ještě něco! S hrdostí oznamuji, že brzy vám představím zase svoji vlastní povídku. (Tedy jestli mi to nebude připadat pitomý, ale zatím se mi nápad líbí, tak se třeba bude líbit i vám). 
No a to je všechno. Mějte se krásně! :)

„Díky, Newte,“ zašeptala jsem. Kývl a znovu jsme se dali do běhu.

„Jsou tu schody!“ zakřičel Minho. Pánvička mu chytře odpověděl, ať zkusí po nich vylézt. Newt se ode mě odpojil a vystoupal za kamarádem dopředu. Najednou nás oslepilo jasné světlo, jak Minho otevřel poklop, který objevil na stropě.

Newt mu podal svoji košili, kterou podložili dveře, abychom si zvykli. Mžourali jsme do spalujícího slunečního svitu.

„Dívejte!“ vyhrkl vedle mě Winston. Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval. Ze stropu se oddělovala kapka zářivě stříbrné hmoty. Nikdo jsme netušil, co to je, dokud se neodlepila od vršku tunelu a nerozletěla se přímo k nám.

Uhnula jsem, ale hmota si očividně nevybrala mě. Pleskla o obličej Winstonovi, kterej okamžitě začal vřískat a skácel se ze schodů.

Thomas vyrazil z konce skupiny a začal Winstonovi pomáhat. Všichni jsme jen zkamenělí zírali, jak se Tom snaží z chlapcovy hlavy strhnout stříbro.

Sice se jim podařilo sundat, ale Winston vypadal příšerně. Místo vlasů mu na hlavě zůstaly puchýře. Nemohla jsem se na to dívat.

Všichni jsme se obalili prostěradly, která jsme si vzali z budovy, kde jsme přenocovali, a konečně jsme vylezli ven. Nadšení z opuštění toho příšerného tunelu vystřídalo zklamání toho, co nás čekalo venku. Bylo to, jako kdyby nás někdo zavřel do obrovské trouby. Ocitli jsme se na nějaké poušti a Slunce se snažilo nás spálit. Díky prostěradlům jsme měli aspoň chráněnou kůži. Jenže jsme jich neměli tolik, proto jsem musela být ve dvojici s Eddiem, dalším z dvaceti chlapců, co se dostali až sem.

Stále jsem to nechápala. Nebyla jsem tak fyzicky zdatná, a přesto jsem stále žila. Jenže se vzpomínkami na tolik smrti, kolik normální člověk nezažije. A nemocí, o které jsem nevěděla, co dělá s lidmi.

Bylo to příšerné, úděsné horko nás spalovalo a bralo nám dech. Přesto jsme měli náš cíl před sebou. Obrovské polorozpadlé město a hory za nimi. Budovy byly od nás vzdálené asi třicet mil, tedy aspoň co Minho odhadoval.

Pánvička se najednou rozeřval a ukazoval na něco před námi. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Blížily se k nám dvě postavy.

„Co myslíš, že jsou zač?“ zeptal se mě Eddie.

„Nevím, ale brzy to zjistíme,“ odpověděla jsem prostě.

Ti dva běželi, dokud se nezastavili pár metrů před námi. Muž a žena.

„Jsme raplové,“ odpověděli na naši otázku. (pozn. aut.: Teď fakt brečím, z Cranks udělat raply, to mě fakt pokašli.). „Jděte do města, jestli jste raplové. Jděte tam, jestli máte erupci.“

„Jo, jeden čón nám řekl, že ji máme. Můžete nám říct, o co jde?“ Minho pokládal další otázky.

„Máte ji, brzo to poznáte,“ prohlásil muž bez jakékoli emoce.

Minho na své dotazy další odpovědi nedostal, místo toho se ti dva zajímali, odkud jsme přišli. Poslední věta, kterou jsme od nich slyšeli, byla nejhorší.

„Jestli erupci ještě nemáte, brzo ji dostanete. Stejně tak druhá skupina. Ta, co vás má zabít.“

A s tím odběhli zpátky k městu.

Neměli jsme jinou možnost, než je následovat. Ani ne hodinu po jejich odchodu se setmělo a my konečně mohli odložit prostěradla.

Opustila jsem Eddieho a odhodlala se připojit k Newtovi, který celou skupinu vedl.

„Ahoj,“ zamumlala jsem.

„Ahoj,“ odvětil ihned. „Jsi v pohodě?“

„Jo, dobrý. Jen mě to trochu děsí…“

Přerušil mě táhlý výkřik. Znělo to to jako holka. Ozýval se z velké dálky, ale přesto stejně hrozivě. Všem nám to připomnělo křik, který vydávali čóni, kteří byli bodnuti rmutem. Nejlépe to vyjádřil Pánvička.

„Ne, ne, ne! Neříkejte mi, že budeme muset čelit těm frasákům i tady. To nezvládnu!“

Dali jsme si pauzu, abychom si trochu odpočinuli a najedli se. Příliš jsme nemluvili, dívka stále kdesi v dáli křičela. Veškerý rozhovor se točil okolo toho, co nám řekl Krysák. Stále jsem nechápala, co znamenají proměnné. Všechno, co jsme věděli, bylo, že nás WICKED nějak testuje. Tohle všechno bylo součástí testu. Jenže co je to za zvrácený test, když někdo nechá partu puberťáků prožít to, čím jsme si procházeli a sledovat, jak jejich kamarádi umírají?

Šli jsme dál za křiku dívky, který neustával. Divila jsem se, jak je možné, že to její hlasivky ještě nevzdaly.

„Pořád nechápu, jak je možný, že Teresa zmizela a mě nechali s váma,“ procedila jsem mezi zuby.

„Je to zvláštní,“ odtušil Newt. „A taky jak je možný, že Arisova skupina neměla dalšího kluka, jako my máme tebe.“
Souhlasila jsem. Něco na tom bylo sakra divného. A dala bych cokoli za to, abych se dozvěděla odpovědi.

„Hej! Napravo je nějaká budova!“ zaslechli jsme Thomase a oba jsme se podívali tím směrem. Měl pravdu, oba jsme ji spatřili. Zároveň se staly dvě věci. Křik ustal. A u budovy se objevila dívka zahalená ve stínu.