The Accident (TMR, Newt)

Trest

Seděla jsem na židli uprostřed jedné z největších místností dvora a naproti mně zasedli všichni kápové. Jediný, kdo mě nějakým způsobem utěšoval, byl Pánvička, u kterého jsem začala pracovat jako pomocnice a který na mě hleděl chápavým pohledem.

„Prohlašuji toto shromáždění za zahájené,“ promluvil po několika minutách Alby. „Sešli jsme se tu, protože náš novej bažant Bea vlepila placáka Benovi.“

„Všichni viděli, proč jsem…“ vyhrkla jsem okamžitě, ale Alby mě okamžitě umlčel.

„Zůstaň zticha, dokud ti nedáme příležitost, guty?“

Zamračila jsem se, ale poslušně jsem přikývla. Ráda bych věděla, jak jemu by bylo příjemný, kdyby ho každý idiot z téhle bandy plácal do zadnice pokaždé, co by okolo nich prošel.

„Takže Zarte, začni,“ vyzval mohutného chlapce. Poznala jsem ho při zkouškách prací.

„Já nevím, neviděl jsem, co se stalo,“ začal Zart. Povzdechla jsem si. „Ale jedno z pravidel je, že neublížíme jiným Placerům, ne?“

„Nějaký doporučení?“ zeptal se vůdce, ale Zart zavrtěl hlavou.

„Pánvičko, pokračuj.“
„Podívejte se na ni, na chudinku!“ zvolal Pánvička dramaticky. Málem jsem se rozesmála. „Když se chvíli zaměříte na to, co tady všichni ti frasáci dělají, jen aby zaujali její pozornost, tak se ani nedivím, že Benovi dala jednu do palice!“

Od některých se ozval smích a já si všimla, že i Newt špatně skrýval pobavení. Měla jsem chuť vyskočit a Pánvičku pevně obejmout. Alby však okamžitě znovu sjednal pořádek.

„Doporučení, Pánvičko?“
„Nechte ji bejt, vždyť se tak moc nestalo.“

Pár dalších chlapců se vyjádřilo, někteří se přidali na mou stranu, ale mnoho jich chtělo potrestání.

„Porušila pravidlo, nemůže si tu jen tak lítat a rozdávat rány všem, kdo se jí nelíbí,“ prohlásil Gally. Hajzl jeden.

„Newte?“ otočil se Alby na chlapce, který se tvářil neutrálně.

„Hm?“

„Jsi na řadě.“
Newt si povzdechl a pak promluvil. „Všichni vidíme, že si tady Bea užívá pozornosti, kterou jí fakt žádnej z nás nezávidí. Ale máte pravdu, pravidla jsou pravidla. Jedna noc v lochu bez jídla by jí neuškodila, příště ty její ctitele aspoň pošle k plopákům bez ran.“

V srdci jsem pocítila osten zrady. Myslela jsem, že Newt je přinejmenším někdo, kdo mi trochu důvěřuje.

„Ale myslím, že bychom měli potrestat i Bena. Nemůže se na ni vrhnout proti její vůli.“

Najednou jsem na přechozí větu o mém potrestání ani nepomyslela. Vlastně mě ani nenapadlo, že by mohli Bena potrestat.

Po několika dohadech se rada usnesla na tom, že za porušení pravidel si odsedím noc v lochu a druhý den přijde řada na Bena. Nechtěli nás mít v tom samém čase na jednom místě.

„Můžeš jít, Beo. Ale až se brány zavřou, dostav se ke Kleci,“ oznámil mi Alby.

„Tak pojď, bažo, připravíme těm frasákům nějakou baštu!“ oslovil mě Pánvička. Na Newta jsem se ani nepodívala a vydala se s Pánvičkou směrem ke Kuchyni.

„Myslela jsem, že na mě bude čekat Alby,“ zvolala jsem, když jsem spatřila Newta, jak mě netrpělivě vyhlíží.

„Něco mu do toho vlezlo. Tak pojď, bažo,“ kývl na mě.

„Mohl bys mi přestat říkat bažo?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsme vyrazili směrem k lochu.

„Až přijede jinej bažant, tak přestanu,“ vyplázl na mě jazyk jako malé dítě. Já jen protočila panenky.

„A to bude kdy?“

„Za tři týdny,“ odpověděl. „Tak vítej ve své nové noclehárně.“

Podívala jsem se na velký kvádr z betonu, do kterého vedly dřevěné dveře. Na jedné straně bylo zamřížované okénko. Než jsem vstoupila dovnitř, střelila jsem po Newtovi nemilým pohledem.

„Můžeš bejt naštvaná, jak chceš, ale řeknu ti jednu věc, čóne,“ ozvalo se zvenku. Přešla jsem k oknu a postavila se na špičky, abych se mu dívala do očí.

„Tady v Placu máme jen jeden druhýho a je úplně jedno, jestli se ti nějakej zatracenej čón odtud nelíbí. Musíme spolíhat sami na sebe. Proto je tu určitej řád a pravidla, který se musí dodržovat. Proto jsme ještě živí, protože každej, kdo ten řád poruší, je zákonitě potrestán, chápeš?“

Jeho slova dávala smysl, ale stejně se mi moje nová kobka nelíbila.

„Ještě jednou, chápeš?“

„Chápu.“

„Výborně, dobrou noc, Beo,“ pousmál se a pak odešel. Jakmile byl pryč, uchýlila jsem se do kouta a rozbrečela se nanovo. Nevěděla jsem, jaká jsem byla předtím, než jsem se tu objevila, ale tušila jsem, že rozhodně ne taková cíťa, která brečí každý večer. Přesto jsem ani silou vůle nemohla zabránit slzám, které se hrnuly, jako kdybych měla v slzných kanálcích celý oceán.