The Accident (TMR, Newt)

Alternativní konec část 1

Když už jsem v tom, tak mě napadl alternativní konec. A rovnou jsem se dala do psaní. Několik let mě neustále zásobujete komentáři "Proč musela umřít", "to snad nemyslíš vážně", "tak pitomou smrt jsi snad nemohla vymyslet" či "oživ ji!!!!" No a tak pokud jste někdy přemýšlely nad tím, jaké by to bylo, kdyby Bea neumřela, mám pro vás dobrou zprávu. V tomto alternativním konci opravdu nezemřela. Ale jak to bylo dál? Jen čtěte. :)

--------------------------------------

Sledovali jsme, jak Thomase ve velkém pytli unáší pryč. Teresa se změnila. Nikdo z nás se ani nepohnul. Hrozba toho, že nás zasypou šípy, nad námi stále visela.

Nevěděli jsme, jak dlouho jsme tam stáli, ale nemohli jsme riskovat ničí smrt. Už tak nás zemřelo až moc.

Podívala jsem se na Newta. „Myslíš, že už můžeme?"

Přikývl, ale ani jeden z nás nechtěl udělat ten první krok. Nechtěli jsme zapříčinit ničí smrt. Nakonec jsem k němu vztáhla ruku a on ji uchopil. Pak jsme oba naráz udělali jeden krok vpřed. Srdce mi bylo až v krku a připadalo mi, jako kdybych udělala dobrovolně krok z Útesu. Když se naše chodidla opět dotkla země, trvalo několik sekund, než nám došlo, že se nic nestalo. Že jsme stále naživu.

„Potřebuju na záchod," řekla jsem.

„Zrovna nám vzali Thomase, čekali jsme jak grindové půlhodiny, než nás pustí a ona řekne, že potřebuje čůrat?" vyprskl Minho.

„Nech jí, já taky potřebuju. Kdo nepotřebuje?" zeptal se ho Newt. Já jen pokrčila rameny.

„Já jen čekal něco jako ‚pojďme rychle zachránit Thomase'," odvětil Minho.

Já jsem rychle zaplula za první velký kámen, který lemoval tuhle poušť. Protože byla tma, moc jsem neviděla, kam vlastně vykonávám svoji potřebu, ale bylo mi to jedno. Pak jsem se zase připojila k chlapcům. Než jsem se nadála, Newt mě zády přitiskl k sobě a svou bradu mi položil na vršek hlavy.

„Takže jaký je plán?" zeptal se Pánvička. Byla jsem ráda, že můj nejlepší kamarád přežil. Všichni jsme se otočili na Minha. Našeho vůdce, jak hlásalo jeho tetování. Začala jsem mít tušení, proč mé je Omyl.

„Prostě půjdeme do bezpečného útočiště a cestou najdeme nějakou jeskyni, kde se usídlíme. Brzo bude svítat. V tuhle chvíli nemůžeme pro Thomase nic udělat. Nevíme, kam ho odtáhly. Ale zítra nám vyprší lhůta. Takže buď Thomase potkáme v útočišti, nebo ne," promluvil Minho po chvíli.

„Jak to můžeš říct? Tommyho..." začal Newt. Stiskla jsem mu ruku, aby mlčel. Chápala jsem, jak to Minho myslí.

„Prostě pro něj nemůžeme nic udělat, jasný, frase? Stejně jako jsme nemohli udělat nic pro Jacka, Chucka a ostatní," vykřikl Minho.

„Uklidněte se," přerušila jsem je rychle, když jsem cítila, že se Newt snaží něco říct. „Prostě pojďme, pokud objevíme jejich skrýš, tak Thomase zachráníme. Ale Minho má pravdu, teď se musíme soustředit na tuhle skupinu a já fakt nechci shořet tady v poušti. Tak jdeme, prosím."

Vytrhla jsem se z Newtova objetí a zamířila jsem tam, kudy odešla skupina B. Předpokládala jsem, že tamtím směrem je bezpečné útočiště.

„Ta s váma pěkně zatočila," uslyšela jsem Brendino uchechtnutí. Brzy mě má skupina dohnala a Newt se ke mně připojil.

„Já jsem nechtěl..."
„Prostě to nech, Newte, on se objeví. Známe Thomase," usmála jsem se na něj. Cestovali jsme ještě asi patnáct minut, než začalo pomalu svítat. Už jsme věděli, že můžeme ještě chvíli jít, než začne být žár nesnesitelný.