The Accident (TMR, Newt)

Dodatek 1 - Předtím

Pozn. aut.: tak jsem se nakonec rozhodla, že vám přeci jen naservíruji první překvapení ještě dnes. Milujte mě. (Hlavně ty, Mer, konečně víš aspoň trochu, co jsem chystala)
Mimochodem, myslím, že jsem tuhle část napsala špatně. Zpětně mi dochází, že pravděpodobně ani nevěděli, co se na ně chystá, ale tak pracujme s tím, že tohle je pořád jen fanfikce.)))

Vzala ho za ruku a podívala se na něj tím nejsmutnějším pohledem, který kdy u ní viděl. Ani když mu vyprávěla o své rodině, sestrách, které musela opustit, nejlepším kamarádovi, u kterého musela sledovat nakažení erupcí. (pozn. aut.: Předstírejme, že vzali jako malé jen Teresu s Thomasem a ostatní vzali od rodin třeba ve 13, děkuji.) Ne, nejsmutnější pohled věnovala jemu, když jí oznámil tu velkou novinu.
"Věděli jsme, že to přijde," zašeptal jí. Nepromluvila, vypadala, že přemýšlí.
"Jenže jsem doufala, že půjdeš později," vylezlo z ní nakonec.
Stáhl ji do pevného objetí. Nedokázal si představit, že ji bude muset opustit. Opíral se o jednu z lavic v učebně, kde trávili téměř každý den.
"Zapomeneš na mě," ozvala se konečně po několika minutách. Zadržel slzy.
"Nejde to jinak," odvětil nešťastně. "Možná nakonec najdeme léčbu."
"Můžeme zemřít, to tě nenapadlo?" neviděl výraz její tváře. "Měli bychom utéct a někde se usídlit."
"Víš, že nemůžeme."
Vyprostila se z jeho objetí. Zadívala se do jeho očí.
"Nemůžeme, protože naše rodiny a kamarádi zemřeli."
"Nemluv tak," zaprotestoval. Ale věděl, že má pravdu.
"Dobře, tak se pomalu stávají šílenými. Je to úplně to samý. Jsi jedinej, kdo mi ještě zbyl. Myslíš, že chci ztratit i tebe?"
Najednou zalitoval toho, že musel odejít. Chtěl pomoci světu, chtěl najít lék na tu pitomou nemoc, ale když se díval do jejích mandlových očí, zatoužil být normální, zažít normální život před erupcí.
"Miluju tě, vždycky budu," řekl po chvíli. "Ale musíme zapomenout, abychom žili."
Nic na to neřekla. Místo toho ho začala tahat za ruku.
"Kam chceš jít?" zeptal se jí překvapeně. Zavrtěla hlavou a nakonec ho donutila ji následovat.
Vyšli z učebny a proplétali se bílými chodbami.
"Nazdar, hrdličky," pozdravil je asijský chlapec. Stál opřený o stěnu a vedle něho se smála jedna z holek. Tušili, že její nové jméno bude Lea. "Kam tak pospícháte?"
"Nechceš vědět," odpověděla dívka.
"Já nevím," přiznal blonďak.
"Tak si to užijte. Zítra nás čeká velký den!"
Opustili dvojici. Po chvíli blonďak poznal, kam ho vede. Ale neměl námitky, takže ji dobrovolně následoval do jejího pokoje. Automaticky se posadil na postel. Dívka se ujistila, že zamkla pořádně. Pak se obrátila k chlapci a pousmála se. Přešla k němu a posadila se mu na klín. Obtočila stehna okolo jeho pasu.
"Dlouho se neuvidíme," zašeptala nakonec. Nemusela se ani sklonit, v téhle poloze byly jejich hlavy přímo proti sobě. Výhoda malé výšky.
Začali se líbat. Chlapec si náhle uvědomil, že leží, dívka však nepřestávala.
Nebylo to jejich poprvé, každopádně si byli oba vědomi, že na dlouhou dobu naposledy. Přetočil ji pod sebe. Usmál se na ní a zastrčil jí pramen vlasů z obličeje za ucho. Pak tou dlaní přejel k její tváři. Palcem ji jemně hladil.

„Budeš mi chybět,“ promluvila tiše a pak se k ní konečně sklonil. Jeho polibky byly jemné, jakoby se každou chvíli mohla rozsypat. Nikdy předtím si neuvědomoval, že mu na ní záleží víc, než by mělo.

A přestože jim pořád bylo jenom sedmnáct, věděl, že je to jeho osudová dívka. Protože jestli nenajdou lék na erupci, bude také poslední. Ale nějak mu ta představa nevadila.

„Ty mě taky,“ s každým slovem jí věnoval jeden polibek. Rozesmála se a pak zase zvážněla.

„Znovu opakuju, zapomeneš na mě,“ zavrtěla hlavou.

„Znovu opakuju, pořád tě budu milovat, i když si tě nebudu pamatovat,“ zamumlal. Pak se jí podíval do očí. „Najdeme cestu z Labyrintů a zase se sejdeme. Slibuju.“

Dívka nic neřekla, jen si ho stáhla k sobě. Z lehkých polibků přešli k vášnivému líbání.

Stáhl jí tričko a rty sjel k jejímu krku. Věděl, že je to její slabina, že po všech protestech vždycky podlehne, když se on zaměří na šíji.

Její ruce mu přejížděly pod tričkem a sem tam zajely i pod okraj jeho kalhot. To byla zase jeho slabina a ona to věděla moc dobře. Chvíli se provokovali a užívali si to, dokud jim trpělivost nepřetekla. Poté znovu spojili svá těla v tom nejpříjemnějším aktu lásky.

Objímal ji, ačkoli oba dva byli zpocení, a jen tak bez řečí si snažili vychutnat tenhle moment.

***

„Ne! Ne, neberte ho pryč! Ještě ne!“ ozýval se dívčin vřískot bílými chodbami. Teresa pozorovala, jak hnědovlásku musí držet dva chlapi z ochranky. Svíjela se, kopala a křičela, když okolo ní projíždělo chlapcovo bezvládné tělo. V té chvíli už měl vzpomínky na celý svůj dosavadní život – včetně jí – pryč.

„Prosím tě, uklidni se, Em-,“ Teresa se zarazila. Neměla jí říkat jejím pravým jménem. Všichni dostali nová jména. „Beo, uklidni se.“
„Nemůže odejít s první skupinou, zaraz to, prosím!“ obrátila se na ni dívka. Po tvářích jí stékaly slzy. Ochranka s ní měla docela problém. Na tak malou holku měla vcelku sílu a především odhodlání.

„Nedovol to,“ vřískala dál. „PROSÍM!“

Odněkud se vynořila doktorka. V ruce držela injekční stříkačku.

„NE, NE, NE, NE! ANI SE MĚ NEDOTÝKEJTE!“ její křik nabral ještě zoufalejší podtext. „NECHTE MĚ BEJT. NECHTE JEHO BEJT!“

Tělo jejího milého zahnulo za roh s dalšími jejími kamarády a její vzdor se ještě zvýšil.

„Po tomhle se uklidníš,“ utěšovala dívku doktorka. Uvězněná se roztřásla. Teresa věděla, že se její kamarádka bojí jehel. Pro vědkyni bylo docela těžké jí injekci zarazit do těla, protože dívka snažila utéci.

Nakonec se jí to přece jen podařilo a dívčino tělo se postupně přestalo snažit osvobodit.

„Můžete ji pustit,“ rozhodla doktorka a zamířila zpátky, odkud přišla. Jako kdyby jí to bylo absolutně jedno. Což beztak bylo. Chlapi poslechli její rozkaz a dívka se automaticky skácela na podlahu.

Teresa se k ní vrhla, ale ona ji odstrčila. Zády se přitiskla ke zdi. Teresa se posadila vedle ní.

Dívčina tvář pozbyla veškerých emocí.

„Nebude vědět, kdo jsem,“ promluvila konečně. Hlas z toho ječení ochraptěl. „Pak přijdu do druhýho Labyrintu a zemřu během prvních pár měsíců.“

„Nezemřeš,“ pokusila se ji uklidnit Teresa.

„Všichni víme, že Thomas má největší šance na přežití. Víme, že je hlavním Kandidátem,“ prohlásila dívka. Pak se otočila s nadějí v očích k Terese.

„To snad ne, tebe něco napadlo,“ povzdechla si černovlasá slečna.

„Je blbý tě o to žádat, ale tebe poslouchají na slovo. Tebe a Thomase. Nemůžu jít s ostatníma holkama s nima. Nemají mě rády. Nechci tam. Tereso…“

„Jenže to nemůžeme. Má to nějaký pravidla…“ namítala žádaná.

„Kdyby ses ve stejný situaci objevila ty s Thomasem? Co bys udělala? Kdybys věděla, že tvoje kamarádka by ti mohla pomoct se za ním dostat?“ přemlouvala dívka. Druhá si povzdechla.

„Požádala bych tě, abys mě za ním poslala.“

„Tereso, prosím! Prosím, potřebuju ho…“ odmlčela se. Zoufalost z ní přímo čišela.

„Nebude si tě pamatovat. Ty si nebudeš pamatovat jeho.“
„Já vím! A je mi to jedno, prosím. Prosím, udělej to pro mě.“
Teresa si povzdechla. „Dobře.“

„Cože?“ vydechlo děvče překvapeně.

„Pošlu tě za ním. Jenže jsi na pořadí až za devět měsíců.“
Místo námitek se jí dívka vrhla do náruče.

„Děkuju,“ zamumlala jí ubrečeně do ucha. Teresa se jen usmála. „A mimochodem, vím, že se pořád jmenuju Emily. Beou se stanu, až přijdu do Labyrintu. Ani jméno mi nenechají…“