The Accident (TMR, Newt)

Horko, běh a blesky

Pozn. aut.: Dnes se s vámi dělím o jednu z mých nejoblíbenějších kapitol The Accident. Opravdu jsem si užívala její psaní, tak doufám, že vy si užijete její čtení. Je trochu delší narozdíl od poslední kapitoly, jelikož (a konečně!!!) je v ní trochu akce. 
Aspoň doufám, že vás již nenudím, to bych opravdu nerada. A připravte se na další Nea moments :3

Čekali jsme na Thomase venku před, všichni jsme nechali unavené nohy, aby si chvilku odpočinuly. Samozřejmě bylo absolutně stupidní, aby se ten frasák vydal za dívkou sám.

Náš bažant vystoupil z budovy a zarazil proud našich otázek. Místo toho nám řekl, že musíme rychle zmizet, běžet pryč od tohohle místa, že nám odpoví později. Že jsme v nebezpečí.

A pak vyběhl do pouště, směrem k městu. Na nic jsme nečekali a vyběhli jsme za ním. Dokázala jsem sprintovat jen krátkou dobu, pak jsem musela zvolnit. Začala jsem za ostatními zaostávat, ale Thomas pořád nezastavoval. Magor jeden.

„Poběž, Beo!“ zaslechla jsem Jacka, jak mě povzbuzuje. Zase jsem přidala a dohnala posledního, jenže jsem musela zase zvolnit.
„Nejsem… žádnej… pitomej… běžec!“ zachraptěla jsem a díky tomu jsem zase přišla o dech. Jenže jsem nemohla zastavit, musela jsem běžet s nimi, jinak bych zůstala v téhle pitomé poušti absolutně sama.

Každým dalším krokem jsem si říkala, že to už nezvládnu, jenže pokaždé jsem zatnula zuby a dokázala se udržet s kluky, dokud konečně Thomas nezastavil.

„Já… vás… nenávidím…“ hlesla jsem a klesla na kolena, když jsem je konečně dohnala. Snažila jsem se popadnout dech

„Co jsi tam viděl?“ zaslechla jsem Minha, když jsem se snažila do plic natáhnout co nejvíc vzduchu.

„Byla… byla tam Teresa.“

Všichni jsme se zarazili. Ale věřili jsme mu. Řekl nám, že ho varovala před něčím.

***

Minho nás nechal spát asi 4 hodiny, pak jsme vyrazili znovu obalení v dekách. Postupovali jsme celý den, zastavovali se na jídlo a pití, znovu šli. Horko nás spalovalo tak, že jsme nemluvili.

Šli jsme vstříc městu, které se přibližovalo s hodinami, kdy jsme šlapali. Setmělo se a my stále postupovali. Okolo půlnoci nám Minho nařídil spánek.

Byli jsme tak unavení, že jsme usnuli okamžitě. Spala jsem celou noc, dokud mě neprobudila zvláštní zima.

Otevřela jsem oči a zírala na mraky. Vzduch byl chladnější, vítr začal foukat a konečně se v téhle poušti dalo dýchat. Minho začal budit členy skupiny, kteří ještě spali. V rychlosti jsme se najedli a pokračovali v cestě.

„Jsme v poušti,“ řekla jsem najednou. Newt se vedle mě zasmál.

„Pořád ti ta bystrost neubývá.“

„Já to myslím tak, že by v poušti mraky být neměly.“

Přitakal a víc jsme nemluvili. Byli jsme pár mil od budov, když Jack vykřikl a ukázal na tělo ležící v písku. Starý muž byl zabalený v několika dekách. Newt, Thomas a Minho k němu hned zamířili. Já jen z povzdáli sledovala, co se bude dít.

Thomas se ho snažil za asistence Minha rozmluvit, ale moc se jim to nedařilo. Vzhlédla jsem a spatřila, že mraky dostaly nachovou barvu a vítr začal být nesnesitelný.

„Bouřka! Bouřka! Bouřka!“ vykřikl stařec náhle, až jsem se lekla. Něco nebylo správně, cítila jsem to.

Sdružili jsme se do chumlu a Minho ukázal na budovy před námi. Přes vítr nebylo slyšet půl slova, ale všichni jsme pochopili, co po nás chce. Další běhání.

***

Newt běžel hned vedle dívky, která se musela znovu překonat a dát do běhu všechno. Dost jim to komplikovat vítr, který rozvířil písek tak, že jim padal do očí a nutil je slzet.

Běželi dál, celá skupina byla rozkouskovaná a snažila se dosáhnout první budovy, kde by měli být v bezpečí. Nebylo to jednoduché. Navíc se po písku běhalo špatně. A pak přišel první blesk.

Záře byla téměř nesnesitelná, nehledě na to, že hrom byl ohlušující. Okamžitě to vypnulo všechny zvuky, což Newta přivedlo na myšlenku, jestli neohluchl. Zbyl mu jen zrak, což bylo ještě horší. Jako scény z horroru.

Vpravo od nich praštil do země další blesk. Jenže to nebylo tak úplně do země, ale do člověka. Do Jacka. Newtovi se chtělo zařvat, další kamarád přišel o život v tomhle testu. Nechtěl se dívat, co z něj zbylo.

Běželi dál, až dívka začala znovu zaostávat. Newt věděl, že kdyby se zastavil, rychle by mohl o život přijít i on. Tentokrát v tom byl každý sám, přes všechny vztahy, co se mezi nimi utvořily. Pokračoval bez ní, zraněná noha sice bolela, ale musel to přežít. Tohle musel přežít.

Další blesky přistávaly na zemi a on doufal, že ho žádný z nich nezasáhne. Byl vystrašený, všechno, na co se soustředil, byla budova před ním. Prostě to jen zvládnout tam, čeká tam bezpečí.

Dostal se až k betonové budově s vymlácenými okny, zároveň s Thomasem a Minhem, který vypadal popáleně. Převzal ho od nováčka společně s Eddiem a položili ho dovnitř budovy. Pak se rozhlédl, ale dívku nikde nespatřil.

„Kde je Bea?“ zakřičel, ale svůj hlas slyšel z velké dálky. Ostatní jen zakroutili hlavou nebo pokrčili rameny. Newt přešel k východu, kterým přišli. Strach proudil jeho tělem. Věděl, že ji tam venku opustil. Věděl, že kdyby tam zůstal a pomohl jí, zemřel by i on, ale přesto si to vyčítal. Přece nemůže…

Něco do něj narazilo tak, že spadl na zem. Ucítil tělo na tom svém, a jakmile se ten člověk posadil, spatřil vysmátou dívku.

„JÁ TO ZVLÁDLA!“ pravděpodobně křičela, jenže stále to nebylo úplně jasné. „DALA JSEM TO!“

Newt se taktéž posadil a ani nepřemýšlel, co dělá, když ji stáhl do objetí. Něco řekla, ale zalehlé uši nepochytily žádná slova. Ale byla v živá a v prozatímním bezpečí, to bylo všechno, na čem záleželo.