The Accident (TMR, Newt)

Ztraceni v Labyrintu

Pozn. aut.: Nemohla jsem propásnou příležitost napsat tuhle větu: Poslední díl v roce 2014 zrovna vyšel.
Přece jen i tohle je velká událost v roce. Zítra už bude další a pro mě to bude jeden z nejtěžších, jelikož maturuju, a tak to budou pořádné nervy. Držte mi palce. 
Jinak vám musím poděkovat za obrovskou podporu, za ten měsíc jsme se přiblížili skoro k tisícovce přečtení a The Accident si získalo svoji základní skupinu čtenářů, za což jsem vám neskutečně ráda. Fay, Mer, Sunny, Jamie, o vás mluvím, jste fakt úžasné a děkuju moc za veškeré komentáře, které od vás dostávám.

Takže se na vás budu těšit příští rok. Spolu vyřešíme záhadu Labyrintu a budeme pokračovat dál do Spáleniště, budeme sledovat vztah mezi Beou a Newtem (nebo Thomasem, heh?) a samozřejmě se pokusíme přijít na to, co WICKED chce. Už teď jsem nadšená z dalšího roku stráveného s vámi! Moc se dneska neopijte a do Nového roku vám popřeji jediné - STAY AWESOME!! 
- Vaše Bee

Když přišel Minho se zprávou, že našel mrtvého rmuta, nechtěli jsme tomu věřit. Bylo to tak nepravděpodobné, přesto se nikdo jeho objev nesnažil zpochybnit. Alby hned to odpoledne vyběhl s Minhem do Labyrintu, aby to prozkoumali.

Těsně před večeří mě zastavil Chuck.

„Ještě se nevrátili,“ oznámil mi.

„Oni se vrátí,“ pokusila jsem se ho utěšit. „Věř mi, je to Alby s Minhem, ti to zvládnou.“

„Dobře.“

„Jdi najít Thomase, vždyť máš být s ním.“

Třináctiletý chlapec se rozběhl do Placu. Nad náš domov se snášela tma. Najednou jsem pocítila strach. Pořád tu byla možnost, že to nestihnou.

Po večeři jsme se všichni netrpělivě seskupili před branou, kterou Minho s Albym vyběhli. Z nervozity jsme téměř nemluvili.

„Oni to nezvládnou,“ ozvalo se.

„Zvládnou,“ okřikl je Newt. Byl víc neklidnější než my ostatní. Zbývalo jen pár chvil do zavření bran.

„Támhle jsou!“ ozvalo se. Všichni jsme se zadívali do Labyrintu. Na konci uličky se objevil Minho, který vláčil bezvládného Albyho.

„Zvládneš to!“ křičeli jsme jeden přes druhého. „Minho, to dáš!“

„Nezvládnou to,“ zašeptala jsem. Brány se začaly s rachotem zavírat. Všichni jsme pochopili, že to nemá šanci stihnout. O to větší povyk se strhl.

Brány se téměř zavřely, když z naší skupiny vystřelila jedna z postav a zalétla dovnitř labyrintu.

Thomas.

Choulili jsme se s Chuckem před bránou. Slíbila jsem mu, že nikam nepůjdu, dokud se východy z Placu zase neotevřou. Část mě věděla, že to nemůžou zvládnout do rána. Vždyť nikdo nepřežil noc v Labyrintu. Ale ta druhá stále doufala. Nemohli jsme ztratit Minha a Albyho. Ne teď, když se všechno hnalo do háje. A samozřejmě jsem chtěla víc poznat Thomase. Alby měl pravdu, bylo na něm něco zvláštního.

„Nemá to cenu, víš to?“ promluvil někdo za mnou. Chuck mi usnul na rameni. Jednu chvíli jsem cítila jeho slzy. Neměl to v Placu lehké.

„Vím,“ odpověděla jsem šeptem. „Ale nechci mu brát naděje.“

Newt si k nám přisedl. Připadalo mi, že už se smířil s tím, že ty tři neuvidíme. Bylo to poprvé, co jsme spolu mluvili za posledních pár měsíců.

„Akorát mu ublížíš, když mu budeš tvrdit, že se ti tři frasáci vrátí,“ poznamenal. V jeho hlase jsem poznala bolest. Takže se s tím zase tolik nesmířil.

„Já vím.“

„Je to beznadějný.“
„Jenže jediný, co v tomhle beznadějným místě máme, je pořád trocha naděje v nás, proto mu to nechci kazit,“ objasnila jsem. Dlouho ani jeden z nás nic neřekl. Začala mě přemáhat únava.

Chuckova hlava mi sjela do klína a stejně ho to neprobudilo. Musela jsem se tlumeně zasmát. Po chvíli se ke mně přidal i Newt. Podívala jsem se na něj a věnovala mu jeden úsměv, který mi oplatil. Nechala jsem Chuckyho spát a sama jsem se položila hlavu na Newtovo rameno. Objal mě kolem ramen a v tu chvíli jsem cítila, že všechno to napětí mezi námi zmizelo. Oddala jsem se spánku.

„Beo,“ zatřásl se mnou někdo. Neochotně jsem otevřela oči. Zjistila jsem, že ležím na Newtovi, který stále jemně oddechoval. V noci jsme se svezli na zem.

„Beo, za chvíli se brány otevřou,“ zopakoval Chuck.

„Vážně?“ zamumlala jsem. Chtěla jsem ještě chvíli ležet, Newtovo tělo bylo totiž neskutečně pohodlné. Místo toho jsem do něj jemně dloubla.

„Newte, vstávej,“ zašeptala jsem. Musela jsem do něj dloubnout ještě dvakrát, než se probral.

„My jsme spali tady?“ podivil se. Kývla jsem.

„Za chvíli se vrátí,“ oznámil nám Chuck rozhodně.

„Chucky, nemůžeš s tím počítat,“ Newt ho zpražil zoufalým pohledem. Přerušil nás hlasitý zvuk otevírajících se bran. Urychleně jsme vstali. Když se naše otevřela, zklamáním jsme hleděli na prázdnou uličku.

„Říkal jsem ti to,“ otočil se Newt na Chucka. Jenže ten ho nevnímal.

„Podívejte!“ zakřičel najednou a ukazoval dovnitř Labyrintu. Otočili jsme se.

Na konci uličky se objevili naši dva kamarádi. Živí a zdraví. Myslela jsem, že mám halucinace. Ale přivolalo to další Placery. Strnul se radostný povyk. Nikde nebylo vidět Albyho, ale přesto jsme byli nadšení návratem aspoň jich dvou.

Jenže místo toho, aby se vydali k nám, zastavili se u jedné ze stěn a začali odvazovat liány. Několik chlapců se k nim vydali.
„Alby je tam nahoře!“ zaslechla jsem Thomase. Viděla jsem na něm, že chce, aby našeho lídra mohl odvázat sám. Poprvé za svůj pobyt v Placu jsem se rozhodla, že se aspoň na chvíli podívám do Labyrintu. Překročila jsem tu pomyslnou hranici a vstoupila dovnitř. Zamířila jsem k Thomasovi a ihned ho obejmula.
„Bože, ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ vydechla jsem. Konečně jsem se uklidnila. Nevymyslela jsem si to. Odstoupila jsem a vzala ho za paži. Nechtěl se mnou jít.

„No tak, pojď. Svou roli jsi už zvládl, přežili jste,“ zašeptala jsem. „Musíš se nechat prohlídnout.“

Ještě chvíli se se mnou přel, ale nakonec se nechal odvést k meďákům.