The Accident (TMR, Newt)

Chaos

Pozn. aut.: Už se to stalo rutinou, že tu píšu nějaký hezký úvody před povídkou. Chtěla jsem jen říct... První zveřejněný díl v roce 2015, hehe! 

Následující dny jsem události nějak moc nevnímala. Thomase potrestali za porušení pravidel, stal se běžcem. Gally ho nenáviděl a pak najednou zmizel. Slyšela jsem, že ho Minho uhodil, ale raději jsem se o tom s nikým nebavila. A dívka se probrala.

Den, kdy se probrala, Slunce nad Placem zmizelo. Zůstalo nám jen šedé nebe. Ne obvykle šedé. Spíše mrtvé. Všechny nás to vyděsilo, absolutně to narušilo náš zaběhlý režim.

Běžci vyrazili do Labyrintu a já donutila Pánvičku aspoň na chvíli předstírat, že je všechno v pořádku. Jenže oběd jsme nepřipravovali v té uvolněné náladě jako doteď. Vlastně jsme vůbec nemluvili.

Dívka se probrala večer. To jediné jsem o ní věděla, protože způsobila takový rozruch. Jenže já neměla povoleno ji vidět.

Druhá věc byla horší. A probudila paniku v celém Placu. Stáli jsme s Pánvičkou a Adamem uprostřed Placu. Mnoho jiných, včetně Newta, Albyho a Thomase byli někde v lesíku.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se kluků nervózně. Odpověď jsem stejně znala předem.

„Dost na to, aby ty zafrasený brány byly zavřený,“ odtušil Adam. Nic se nedělo. Žádný zvuk, nic. Brány zůstaly otevřené, což znamenalo jediné. Byli jsme po uši ve velké kaši.

Začal chaos. Pravý nefalšovaný chaos. Kdyby nebylo kápů, nikdy bychom v té naší společnosti nenašli zase řád a mohlo to dopadnout ještě hůř.

Všichni Placeři pobíhali po Placu a dělali bůhvíco. Stavitelé se pokoušeli postavit provizorní zábrany u bran. Raději jsem se na ně nedívala. Můj strach by tím ještě vzrostl.

S Pánvičkou jsme dostali nařízeno přenést všechny trvanlivé potraviny do Dvora. Rychle jsme to měli hotovo, zabralo nám to slabou čtvrthodinku.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem, že brzy nastane konec. Konec tohohle všeho. Rozhlédla jsem se po Placu. Ačkoli nás tu nedobrovolně zavřeli a drželi nás v pasti celou tu dobu, na zdejší život jsem si zvykla.

„Beo, hejbni kostrou a doprav ten svůj zadek do Dvora!“ zakřičel na mě Minho zdálky. Zaslechla jsem první zlověstný zvuk, který přišel z hloubi Labyrintu. Rozeběhla jsem se k budově a zalétla dovnitř jako jedna z posledních.

Seděla jsem zmáčknutá mezi Chuckem a Pánvičkou. V tichosti jsme čekali, co se bude dít.

Nahoře v horní místnosti měli očividně Alby, Newt, Minho a Thomas poradu, jelikož se potom rozhodli rozřadit Placery do místností.

„Pojď, Beo,“ kývl na mě Newt. Následovala jsem ho. „Máme poslední možnost se nějak vyspat. Rozhodli jsme se, že tobě připadne postel.“

Beze slova jsem se natáhla. Konečně postel po takové době spaní na zemi!

V té malé místnosti jsme byli jen my dva. Chlapec se posadil na zem.

„Newte?“ promluvila jsem do ticha.

„Ano?“

„Pojď sem,“ zamručela jsem. Začal protestovat, že se to nehodí, proto jsem neměla jinou možnost, než zapůsobit na jeho city. „Víš, že bez tebe stejně neusnu pořádně.“

Sklapnul a chvíli se nad tím zamyslel. Pak si lehl ke mně a objal mě. Přestože jsem neusnula, ale aspoň jsem získala aspoň na chvíli mírný pocit bezpečí.