The Accident (TMR, Newt)

Cesta pokračuje

Následující tři dny jsme zůstali v budově. Nikdo nám nedal žádné pokyny, prostě nic, čeho bychom se mohli chytnout. Nikde nebylo k nalezení jídlo, takže jsme pomalu hladověli.

Většinu času jsme s Newtem seděli vedle sebe a pokoušeli se ovládnout hladová břicha. Nemluvili jsme.

Jeden by řekl, že po těch dnech stresu bychom mohli ocenit dny volna, ale nebylo tomu tak. Chtěli jsme, aby se něco dělo, protože jsme byli v absolutním nevědomí.

„Pojďte sem,“ zařval náhle jeden z přeživších Placerů. Naše vyhladovělá těla chvíli protestovala proti nečekanému pohybu, ale všichni, kteří byli vzhůru, se přesunuli do společenské místnosti.

Na zemi ležela obrovská hromada jídla. Ovoce, zelenina, ořechy.

Všichni se na to okamžitě vrhli. Já si jen protřela oči, abych si byla jistá, že si to nevymýšlím. Ale opravdu to tam bylo. Ihned jsem následovala ostatní. Bylo příšerně těžké se nepřecpat k prasknutí a přemlouvat se jíst pomalu. Nechtěla jsem to vyzvracet.

Někteří ovšem tak uvědomělí nebyli a občas se stalo, že najednou někdo odběhl.

Zakousla jsem se do hrušky a musela jsem přiznat, že jsem nikdy nic tak skvělého nejedla. Možná to bylo proto, že jsem poslední tři dny nepozřela absolutně nic.

„Ah!“ vyhrkla jsem překvapeně, když jsem vzhlédla. Na druhém konci místnosti seděl nějaký chlap, kterého jsme si kvůli jídlu nevšimli. Vypadal jako krysa. Oblečený v bílém obleku si četl knihu. Zajímalo mě, kdo to sakra je, ale zároveň moji zvědavost podnítilo ještě něco.

Co to čte?

Nedokázala jsem přečíst název. V Placu jsem četla celkem hodně, kupodivu tam byla i knihovna. Samozřejmě nic, co by mi mohlo říct, co se skrývá za Labyrintem.

Strčila jsem pár ořechů do pusy a vstala. Rozhodla jsem se zjistit, co má za knihu v ruce.

Když už jsem došla pár metrů před něj, neočekávaně mě cosi odhodilo nazpátek. Dopadla jsem na zem a trochu se praštila do hlavy.

„Beo!“ zaslechla jsem Minha, který se ke mně hned sklonil. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jen… Něco je před ním. Něco, co tě k němu nepustí,“ zasténala jsem a posadila se. „Nějaký silový pole nebo tak něco.“

„Hej, můžete nám říct, co tu děláte? Co s náma chcete provýst?“ zakřičel Minho na Krysáka. Jako bychom ho vyrušili, obrátil se k nám a odložil knížku.

„Máte ještě hodinu, abyste se najedli. Využijte ji a zatím mě laskavě nechte na pokoji, ano?“ bez čekání na odpověď se vrátil zpátky k literatuře.

„Je divnej,“ zavrčela jsem a třela si bolavé místo.

„To teda. Jdeme se najíst a pak donesu něco Thomasovi. Zatím spí, naše Šípková Růženka,“ odvětil Minho. Přesunula jsem se zpátky k hromadě a nespustila z Krysáka pohled.

Vyslechli jsme si podivné instrukce od toho hajzla v bílém obleku. Odmítl mi prozradit, co to čte, zatímco nám oznámil, že následující ráno v šest ráno se přesuneme něčím, co označoval jako PlaniTrans (anglicky Flat Trans) do oblasti, které říkal Spáleniště. Ještě víc nás ale potěšilo, když nám oznámil, že momentálně jsme všichni nakažení nemocí, která se jmenovala erupce (The Flare). Zatím jsem neviděla, co to udělá s lidmi, ale podle reakcí kluků to nemohlo být nic příjemného. Taktéž jsme měli dva týdny na to, abychom se dopravili do bezpečného útočiště, kde najdeme lék.

Bylo toho tolik, že jsem nevěděla, čemu věřit a čemu ne.

Všichni jsme se přesunuli do klučičí noclehárny, abychom tam strávili poslední noc. Ještě včera jsme si mysleli, že jsme konečně volní. Na jednu noc nás nechali si myslet, že máme svobodu v kapse. A pak nám to znovu vzali. Byl to hrozný pocit.

Tvůrci si z nás prostě dělali loutky. Bůhví proč.

Usnuli jsme s Newtem na jedné posteli. I když jsme věděli, že bychom se měli pořádně vyspat, stejně náš spánek byl neklidný.

V šest nula nula jsem téměř poslední prošla PlaniTrans. Místo toho, abychom viděli, kam jsme se to dostali, vyklopilo nás to v absolutní tmě. Všichni jsme svírali pytlíky s vodou, jelikož jsme lahve nenašli, takže jsme si museli dávat bacha.

Jakmile do nás narazil i Thomas, vyšli jsme vzhůru do tmy. Ani když si naše oči zvykly na tmu, neviděli jsme ani na krok.

Zaslechli jsme podivné šeptání, kterému jsme nerozuměli, dokud jsme se všichni absolutně neutišili.

„Poslední šance. Vraťte se a nic vás nerozpůlí.“

Netušila jsem, co to má být a ačkoli pár lidí protestovalo v chůzi dál, museli jsme jít. Neměli jsme se kam vrátit.

S Pánvičkou jsme se potichu bavili, když téměř za námi začal jeden z chlapců vřískat. Kdyby bylo světlo, určitě bychom se na sebe s kamarádem zmateně podívali. Takhle jsme jen mžourali do tmy a pokoušeli se zjistit, proč si jeden z nás může vyřvat hlasivky.

„Kámo, nech toho!“ zaslechli jsme Thomase křičet. Něco se dělo. Celý prostor vyplnilo Frenkieho vřískání a naše otázky, až se najednou chlapec utišil. Ztichli jsme i my.

„Co se stalo, Tommy?“ zeptal se Newt.

„Myslím, že nemá hlavu,“ zaslechli jsme Thomasovu odpověď. Všichni jsme se se vyděsili nanovo.

Slyšeli jsme nějaký pohyb a pak se znovu ozval Newt.

„Odkutálelo se to sem, je to jako… železnej míč. A lepí to.“

Došlo mi, čemu čelíme. Něco tu dělalo místo hlav železné koule. Došlo to i všem ostatním.

„Takže všichni dva metry rozestupy a běžíme!“ zařval Minho. „Ať už jsme z tohohle frasnýho tunelu venku.“

Všichni jsme donutili naše nohy rychlého pohybu a zároveň jsme se snažili krčit. Nechtěli jsme to schytat jako Frankie. Po několika minutách se ozvalo plesknutí a další chlapec začal vřískat. Paul, došlo mi.

O to víc mě to vyburcovalo k běhu. Jenže jsem samozřejmě zakopla a vykřikla.

„Dostalo to Beu!“ křikl Pánvička. Pár dalších vydalo ze sebe skřeky, že to není možný, ale bylo mi jasný, že by pořád byli rádi, kdyby to neschytali oni.

„Nedostalo, pitomče, jen jsem zakopla!“ zařvala jsem a začala se drápat na nohy. Ucítila jsem něčí ruce, které mi pomáhaly se zvednout.