The Accident (TMR, Newt)

Jak se zbavit ctitelů

Pozn. aut.: Omlouvám se! Samozřejmě pokračuji ve vánočním nadělování nových kapitol The Accident, jen jsem se teď vrátila. Celý den jsem byla pryč, takže jsem se dostala k počítači až teď. V každém případě, uctívejte Ježíška Bee a užijte si díl!:)

„Dneska to budou tři měsíce, co tu je,“ promluvil Alby do teplého rána. Všechna rána byla teplá, v Placu se teplota neměnila.

„Ona to zvládne,“ přitakal Newt, opírající se o jeden ze stromů. „Skvěle se zapojila.“

„Zatím nedělá žádný problémy, to máš pravdu.“

Jako na zavolání se před nimi objevila dívka, jejíž kaštanové vlasy byly sepnuté v culíku.

„Zatím nepožádala o post běžce,“ zamračil se Alby.

„Vždyť bys jí to stejně nedovolil.“

„To ne, ale je to zvláštní. Bažanti jsou celí paf být běžci.“

Náhle k dívce přistoupil Winston. Usmála se na něj a on se k ní nahnul, aby jí něco pošeptal, zatímco ji chytil za ruku. Blonďatý pozorovatel se zachmuřil.

Winston se od Bei odtáhl a jeho nadšený výraz prozrazoval, že čeká na odpověď.

Jak si Newt všiml, dvojici nepozoroval jenom on s Albym. Další Placeři zpovzdálí sledovali scénu.

Dívčina tvář se rozzářila.

„Winstone, ach bože,“ prohlásila v dojatém tónu. Newtovo srdce poposkočilo. Nedokázal uvěřit, že z těch všech právě Winston…

„To je ta nejodpornější věc, co mi za celou dobu jakejkoli z těhle frasáků navrhl!“ zaječela na celý Plac. „Kdyby tady nebylo to frasácký pravidlo, už dávno bys dostal jednu do palice!“

Od všech Placerů se ozývaly salvy smíchu, Newt s Albym se okamžitě přidali. Zahanbený Winston okamžitě Beinu ruku pustil a koukal se rychle ztratit.

Dívka s vítězoslavným úsměvem zamířila k dvojici velitelů.

„A šlo to i bez facek,“ zazubila se a mrkla.

Musela chvíli počkat, než se Newt s Albym dostatečně vysmáli.

„To bylo jedno z nejlepších odpálkování, co jsi tu předvedla,“ Alby si utíral slzy smíchu.

„Co ti vlastně ten čón řekl?“ zajímal se Newt.

„Nic, co byste chtěli vědět,“ pokrčila rameny. „O čem jste polemizovali?“

Alby náhle znovu zvážněl.

***

„No, mluvili jsme o tom, proč jsi ještě nežádala o post běžce.“

Chvíli jsem na Albyho zírala a pak jsem se rozesmála. Oba dva očividně netušili, proč se tolik chechtám.

„Já a běžec, no ty vogo, vy jste se zbláznili,“ vyrazila jsem mezi chichotem. „Nedokážu si představit, že bych každej den musela běhat. Už tak mě dost unavuje vůbec vstát z postele a pak ještě běhat? Co vás to napadlo?“

„Všichni bažanti chtěj bejt běžcem,“ namítl Newt.

„Jo, taky všichni bažanti jsou kluci, co se chtěj předvíst, že na to maj,“ pokrčila jsem rameny. „Věřte mi, mně dokonale stačí, že se musim soustředit, abych si nějakým sekáčkem neusekla prst.“

„Aspoň o starost míň,“ promluvil Alby. „Stejně bychom ti to zakázali.“

„V pohodě,“ kývla jsem. Všimla jsem si, že na mě Pánvička gestikuluje, abych mu šla pomoct se snídaní. „Povinnosti volaj. Zatím, čóni.“

***

Další večer seděl Newt před dívčiným přístřeškem a poslouchal její vzlyky. Nikdy s ní o tom nemluvil, ale přesto umíral touhou její slzy zastavit. Věděl, že je statečná, ale že i nejstatečnější lidé mají někdy slabé dny. Její pláč se snížil z každého dne na pár večerů týdně.

Přesto tenhle byl něčím jiný. Chlapec se konečně rozhodl jednat. Nedokázal žít s představou, že by si dívka myslela, že je v tomhle hrozném místě úplně sama.

Beze slova se protáhl do polostanu. Spatřil Beu, jak leží na boku k němu zády. Přilehl k ní a pažemi ji objal kolem pasu. Ona se k němu přitiskla, ani se neotočila, jakoby vycítila, kdo to k ní přišel. Položila své dlaně na jeho ruce a její vzlyky se začaly uklidňovat, dokud jemně neoddychovala. Klidný spánek k ní konečně po třech měsících přišel.

Když si byl Newt stoprocentně jistý, že Bea spí, lehce ji políbil do vlasů a sám usnul.