The Accident (TMR, Newt)

Nejbystřejší bažant

Alby s Newtem mě odvedli do budovy, které říkali Dvůr. Posadili mě do jedné z místností.

„Je to nová situace,“ povzdechl si Alby. Nevěděla jsem, jestli oslovuje mě nebo Newta.

„Nemůžeme ji dát jen tak k někomu,“ přitakal blonďák. „Slyšel jsi je sám.“

Chtěla jsem poznamenat, že jsem tam taky, když už se baví o mně, ale došlo mi, že by mi to akorát mohlo přitížit. Kromě toho, kdy chtěli zjistit mé jméno, se mnou skoro nepromluvili.

„Proto jsem se taky rozhodl. Vezmeš si ji na starosti ty.“
„Ale…“
„Žádný ale, čóne. Musí bejt s někým, komu se dá věřit, že ji neodtáhne za první strom a tam ji… Bůhví, co udělá.“

Vytřeštila jsem oči. Ani jsem si nechtěla představovat, co by kdo se mnou dělal za stromem. Alby zachytil můj vyděšený pohled.

„Neboj se, bažo. Nikdo ti nic neudělá, jen se musíme ujistit, že budeš v pohodě, dokud se nedostaneš do našeho řádu. Zítra tě čeká prohlídka Placu. Newte, vezmi ji jíst,“ s poslední větou opustil místnost.

„Tak pojď,“ kývl na mě. Ani jsem se nehnula. Když zjistil, že ho nenásleduju, vrátil se zpátky. „Co se děje?“

„Chci odpovědi,“ vyprskla jsem . „Proč mě sem poslali? Co je tohle za místo? Kdo jste sakra vy?“

Nechtěla jsem dát najevo stran, místo toho jsem útočila.

„Zítra se všechno dozvíš,“ odpověděl mi prostě.

Ta věta mě dorazila.

„Já jen chci vědět, proč si nic nepamatuju,“ zamumlala jsem zlomeným hlasem. Chvíli mě pozoroval a pak si povzdechl. Klekl si přede mě a já znovu ovládla slzy, které se mi hnaly do očí.

„Hele, v tomhle stádiu jsme byli všichni, netušili jsme, co se děje. Bude to lepší, okay? Jen se s tím musíš poprat. Zítra ti Alby odpoví na všechno. Teď se pojď najíst a pak tě někam uložíme, dobře?“ v hlase se mu odrážela lítost. A já zároveň postřehla jakýsi přízvuk.

„Dobře,“ přikývla jsem. Vytáhl mě na nohy a odvedl mě do jídelny. Všechny hlavy se na nás okamžitě otočily.

„Asi budeš hodně populární,“ zazubil se na mě a já se v té chvíli rozhodla, že jemu budu věřit.

Vyšli jsme z jídelny a já se konečně pořádně rozhlédla po Placu. Kolem dokola se táhly čtyři obrovské stěny.

„To jsme tady uvězněni?“ pípla jsem tiše.

„Neboj, ráno uvidíš, že ne,“ pokusil se mě uklidnit. Vyšel a já chvíli pozorovala jeho chůzi.

„Newte?“ zvolala jsem na něj.

„Ano, bažo?“ otočil se na mně. Najednou se mi vůbec nechtělo se ho ptát, ale už jsem se z toho vykroutit nemohla.

„Ty kulháš?“

Náhle se jeho výraz v obličeji změnil, nejprve v bolest a posléze ve vztek.

„Ty vogo, tak bystrýho bažanta jsme tu ještě neměli,“ ozval se za mnou nějaký hlas. Překvapením jsem nadskočila a rychle se otočila. Za mnou stál vysmátý Asiat, absolutně zpocený a špinavý. „Nechceš se ho rovnou zeptat, jestli má blonďatý vlasy?“

„Minho, tohle je Bea. Beo, představuju ti Minha, kápa běžců,“ představil nás.

„Co je běžec?“ zeptala jsem se.

„Nic, co by tě zatím mělo zajímat,“ odpověděl mi Minho. „Chtěl jsem jen vidět, kdo to dneska tak rozbouřil celej Plac. Zatím, čóni.“

A s tím se rozběhl k jakési budově.

Znovu jsem zmlkla.

„S Albym jsme se shodli, že by nebylo dobrý, kdybys spala s ostatními Placery na jednom místě, ale nemáme zatím volnou postel ve Dvoře,“ oslovil mě Newt. „Ale chtěli jsme ti dopřát… víš, trochu soukromí.“

Došli jsme ke dvěma stromům, mezi kterými byla napnutá plachta tak, že utvářela jakýsi přístřešek. Bylo to malé uzavřené místo, v němž ležel tenký spacák.

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

„Dobrou noc,“ popřál mi. „A neboj, zítra bude lepší den.“

S poslední větou odešel a já si zalezla do mého nového útočiště. Zalezla jsem si do spacáku a poprvé za celý den jsem se rozbrečela. Otřásala jsem se vzlyky, dokud mě spánek nestáhl do svých uklidňujících hlubin.