The Accident (TMR, Newt)

Den druhý

Pozn. aut.: Mí drazí čtenáři, jen jsem se rychle chtěla pochlubit a zároveň sdělit nadšení! Netajím se tím, že jsem si The Scorch Trials přečetla v angličtině. Jenže dneska jsme byli nakupovat vánoční dárky a hádejte co! Moje knihovna se rozrostla o českou verzi Spáleniště: Zkouška! Ani nevíte, jak jsem nadšená, protože konečně můžu pokračovat v psaní. Potřebovala jsem české překlady slov, tak potom čekejte další menší slovníček pro čtenáře v angličtině!:)
 A doufám, že se vám Bein příběh líbí!

***

Někdo mnou třásl, než jsem se nevzbudila.

„No tak, bažo, probuď se,“ zašeptal známý hlas. Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou Newta. Pousmál se, když si všiml, že se mu konečně podařilo mě probudit. V mém polostanu nebylo tolik místa, proto mi trochu narušoval osobní prostor.

„Proč mě budíš?“ zamumlala jsem ospale.

„Trochu úsměvu do nového dne by neuškodilo,“ ušklíbl se.

„Nebudu se usmívat na někoho, kdo mě nenechá spát,“ odfrkla jsem si. Protočil pobaveně oči.

„Pojď, musím ti něco ukázat, než tě Alby vezme na prohlídku.“
Vysoukal se zpod plachty. Neochotně jsem vylezla ze spacáku a následovala ho. Znovu jsem si prohlížela Plac a nevěřícně zírala na ty obrovské zdi. Včera jsem neměla dostatek času se porozhlédnout, jelikož mě Newt s Albym ihned vzali do Dvora.

Dovedl mě k jedné zdi a tam jsme se zastavili.

„Proč jsme tady?“ zeptala jsem se, ale on mě umlčel a odtáhl několik šlahounů břečťanu, které se táhly po celé délce zdí.

„Počkej, určitě se za chvíli objeví,“ řekl prostě. Pak mi pokynul a já se podívala do okna, které předtím odhalil.

„Představuju ti rmuta. To jsou potvory, který žijí uvnitř Labyrintu, a jsou taky důvod, proč ty pěkně zůstaneš uvnitř a nepolezeš ven branami, které se za chvíli otevřou.“

Vykřikla jsem překvapením a zároveň zhusením. Přede mnou se tyčil podivný nafouklý tvor, velký asi jako kráva. Z těla mu trčely paže zakončené různými nástroji – nůžkami, kotoučovou pilou a spousty dalšími. Jedna z paží končila jakousi stříkačkou. Nechtěla jsem si ani představit, jakou smrtí by skončil ten, který by se s tímhle dostal do křížku. Náhle jsem už nechtěla vědět, co je za těmi zdmi.

„Vylejzají jen v noci a do Placu nezavítají, stejně si ale zapamatuj nejdůležitější pravidlo – nikdo, kromě běžců, nesmí do Labyrintu. Jasný?“ otočil se na mě. Kývla jsem. Bylo to jednoduché, prostě nelez ven a budeš v suchu.

„Fajn, Alby na tebe bude u Klece,“ popostrčil mě a já se vydala k té díře, co mě předešlý den vyhodila tady, na tomhle zatraceným místě.

„Dobrý ráno,“ vyprskla jsem na druhého chlapce.

„Nový den nám o tobě přinesl další poznatek, rána nejsou tvým šálkem kávy,“ zasmál se. Zafuněla jsem. Pak náhle zvážněl.
„Dobře, bažo, je načase ti to tu ukázat. Otázky si nech na konec, jasný?“

Provedl mě po celém Placu, od Klece ke Krvárně.

„Tak jo, bažo, zítra začneš pracovat u kápů, Newt tě tam odvede,“ postavil se přímo proti mně a díval se mi do očí. Vzhledem k mé výšce jsem musela trochu zaklonit hlavu, abych mu pohled opětovala.

„Zopakuj mi tři pravidla,“ vyzval mě.

„Zapojit se, nikdy neublížit jinému Placerovi a nevstupovat za brány,“ poslušně jsem odpapouškovala.

„Výborně, čóne. A teď mazej na snídani.“

Rozeběhla jsem se k jídelně. Měla jsem hlad jako vlk.

Jakmile jsem ale vešla do místnosti, opět se všechny pohledy stočily na mě a hovor ustal. Najednou jsem se cítila nejistá. Všichni kluci si něco šeptali a mě bylo jasné, že to je o mně. Skousla jsem si ret a očima jsem vyhledala jediného chlapce, který si mě neprohlížel, jako bych byla kus masa.

Newt se opíral o jeden ze sloupů a rty měl stočené v chápavém a zároveň pobaveném úšklebku. Odlepil se od zdi a zamířil ke mně.

„Neboj se, bažo, tahle banda grindů na tebe nebude čumět jako na svatej obrázek pořád,“ prohlásil nahlas. Vysloužil si několik nesouhlasných zabučení.

„Hlavně že ty jsi náš Cassanova, frasáku jeden!“ jeden z chlapců překřičel všechny ostatní. Newt zavrtěl pobaveně hlavou a pokynul mi ke stolu.

Jedla jsem mlčky, přesto na mě zírat nepřestali. Newt se se mnou sice pokoušel prohodit pár vět, ale já neodpovídala. Pořád jsem nevěděla, jestli té zdejší komunitě věřit nebo ne.

„Už jsi skončila?“ drkl do mě můj mentor a já si uvědomila, že jsem se ztratila v myšlenkách.

„Jo, jasně,“ kývla jsem.

„Ty jo, Pánvička (pozn. aut.: anglicky Frypan nebo Fry) nebude rád, že mu sem přišla anorektička!“ zaslechla jsem jednoho kluka. Střelila jsem po něm pohledem.

Vyšli jsme s Newtem směrem východ a já najednou ucítila, že mě jeden z těch pitomců plácl přes zadek.

Otočila jsem se, a kdyby pohledy mohly zabíjet, byl by už dávno mrtvý.

„Newte?“ zavrčela jsem. „Vážně ho nemůžu zabít?“

Bylo to pěkně nahlas, aby to všichni slyšeli.

„Ne, opravdu ne,“ rozesmál se vysoký chlapec.

„Ale příště mu ty jeho zatracený ruce strčim do jeho vlastního zadku,“ vyprskla jsem naštvaně a vystřelila z jídelny. Burácející smích jsem raději nevnímala.