The Accident (TMR, Newt)

Dodatek 3 - Potom

Pozn. aut.: Hey, Greenies, jen jsem rychle chtěla poznamenat, že tahle kapitola je pro mě absolutně jiný level, než byly předchozí. Proč? Jednoduše protože je to něco, co jsem do téhle chvíle nepsala. Byl zvláštní pocit psát tento díl, jednoduše už jen proto, že bylo zvláštní se vcítit do Bei potom... Už to nebudu více protahovat, všichni cítíme, že konec této povídky je zde, ale pozor, ještě mi zbývá jeden díl! 

***

Umřela jsem.

Bylo mi sedmnáct, aspoň myslím. A jsem mrtvá.

Ale neumřela jsem zbytečně, tedy aspoň doufám.

Pokud si myslíte, že po smrti vím, co se stalo s mými přáteli, jste na omylu.

Ani nevím, kde jsem. Nevím, jestli mám tělo, nevím, jestli dokážu otevřít oči. Bojím se to zkusit, možná by to ani nešlo.

Ležím ve tmě, v ničem, možná ve vzduchoprázdnu, na pokraji bytí a nebytí. Takhle chutná smrt. Víte, že už nežijete a zároveň nevíte, jesli ještě máte šanci žít po své smrti.

Nejsem si ani jistá, jestli tu ležím hodinu nebo celou věčnost. Jenže čas už tu nemá žádný význam. Ale mám ho dostatek k zamýšlení se nad tím, co jsem za svůj krátký (a promazaný, jelikož stále ke mně vzpomínky nepřišly nebo aspoň ne úplně) život prožila. A samozřejmě nad posledními okamžiky svého bytí.

Zjevují se mi tváře. Tváře těch, které jsem znala ještě před tím, než mě od nich WICKED vzala. Nevybavuji si jména, ale s jistotou si vybavím tvář mámy, táty a sester. A u některých i jejich šílené výrazy. Výrazy, které jsem vídala u raplů. Ale žádné opravdové vzpomínky jsem si zatím nevybavila. Žádné oslavy narozeniny, objetí, výlety, projevy náklonosti...

Skupinu dětí jsem identifikovala jako své kamarády, jednoho se světlými vlasy, kterí se mi zobrazoval nejčastěji, jako nejlepšího. Čtveřice starších lidí byla pravděpodobně mými prarodiči. Ale mezi námi jsem jednu babičku očividně ráda neměla.

Jenže jak jsem řekla, nic konkrétnějšíh kromě tváří a pocitů nepřicházelo. Bylo to, jako kdyby WICKED a život, který jsem měla mezi mě a můj původní svět postavila zeď, kterou jsem už nemohla zbořit.

A pak to taky byl jeho obličej. Toho, pro kterého jsem zemřela.

Nemyslete si, že jsem chtěla umřít tím, že bych se pro někoho obětovala. Ani náhodou. Smrt hrdinek nebyl zrovna můj styl. Vždycky jsem si myslela, že umřu tím, že se omylem napíchnu na nůž nebo, že zakopnu a roztříštím si lebku. Nebo že mě dostane rmut, protože běh nebyl mou silnou stránkou. Nebo nějakým podobně ironickým způsobem, který by vyjadřoval mou nešikovnost a absolutně žádné vlastnosti hrdinky. Ale před něj jsem skončila bez zaváhání.

Nemohla jsem ho nechat umřít. Radši bych se zabila hned po jeho smrti, než sledovat to, jak umírá. Ačkoli mi bylo jasné, že trpěl mým odchode m (také proto, že jsme oba slzeli jako želvy), on musel žít. On byl důležitý. Já ne. Beze mě se Placeři obešli dokonale. Jenže bez Newta... Ne, musel žít. Musel odvést ostatní do bezpečného útočiště. On byl opravdový vůdce téhle skupiny. Já byla přítěží. Musel najít lék, zbavit se erupce, usadit se, najít si někoho jiného, pomoci v pokračování lidské existence...

Ale hlavně jsem ho milovala. Ano, bylo nám sedmnáct, ale to nic neměnilo na tom, co jsem k němu cítila. Jenže nebylo nám to přáno. A radši budu ležet tady, než žít s vědomím, že jsem ho nezachránila.

Láska je zvláštní. Nutí vás dělat divné věci. Nutí vás změnit svoji podstatu. Být lepším člověkem pro toho druhého. Ale upřímně bych si tu smrt asi víc užila, kdyby to tolik nebolelo. (Není to divné, bylo to tak dramatické a emocionální, že jsem si pobrečela, ale hlavně to asi bylo proto, že jsem trpěla příšernou bolestí, zkuste si někdy mít šíp v hrudi, určitě si to užijete!)

Jak jsem už řekla. Nejsem hrdinka. Byla jsem obyčejná holka, která se dostala na špatné místo kvůli špatným lidem. Hrozně bych si přála, abychom mohli všichni žít normální život bez těch věcí, kvůli kterým jsem teď mrtvá.

Ale nešlo to. Teď už se nic nezmění. Na smrti je jedna věc v podstatě dobrá – je stálá. Víte, že jednoho dne přijde. Zatímco ostatní věci jsou nejisté, zubatá si vás dřív nebo později odvede.

Stále se bojím otevřít oči. Ale vím, že jednou to stejně budu muset udělat. Nesmím přemýšlet o tom, co uvidím. Nemůže to být horší než to, čím jsem si prošla, než jsem se dostala sem. Ale stejně se bojím. Po tom všem jsem se naučila očekávat jen to nejhorší, tak přeci proč by to tu mělo být jinak.

Přesto musím sebrat veškerou svoji odvahu a zkusit to. Protože když to neudělám, nezjistím, jaká další dobrodružství mě čekají a klidně bych tu mohla zůstat ležet a utápět se ve vzpomínkách navěky (což by se asi stalo.)

Budete mi chybět. Ráda bych se rozloučila jinak, než vzkazem ze záhrobí, třeba nějakým „našla jsem svoje rodiče, uzdravili jsme se, s Newtem jsem zůstala do své (pozdější) smrti“ nebo tak nějak, ale jak vidíte, trochu mi to nevyšlo.

Teď se ale pořádně nadechnu. Ano, takhle... A otevřu oči...