The Accident (TMR, Newt)

Strach a smích

Pozn. aut.: Můžu vám s radostí oznámit, že mě u The Accident čeká poslední editování gramatiky, takže věřte mi, konce se rozhodně dočkáte, protože ho mám již napsaný!! Nemůžu se dočkat vašich reakcí, až zjistíte, jak to skončí!
Tímto chci hrozně poděkovat Zajdě (@MartinaZajkov7), která mi při psaní The Accident neskutečně pomohla se závěrečnými scénami a byla můj betareader, který mi dokázal, že vám závěr vyrazí dech. Děkuju moc, ty moje krávo, za všechno! Vroom, vroom, mother*****
A teď už si jen užívejte Bein příběh! :)

Zjistila jsem o sobě další věc, která ovšem už nebyla tak úsměvná jako to, že nejsem ranní ptáče. Bála jsem se tmy. Hlavně když jsem byla zavřená v betonové kryptě úplně sama.

Zvedla jsem se ze svého koutku a přešla k okénku. Zahlédla jsem světla Dvora.

„Hej!“ zkusila jsem zavolat. Jenže můj hlas byl příliš tichý.

„Slyší mě někdo?“ zařvala jsem hlasitěji. Ještě chvíli jsem hulákala jako pavián. Začala jsem se opravdu příšerně bát. Nakonec jsem to vzdala.

Ani jsem nedoufala, že se někdo objeví, když jsem náhle zaslechla hlas na druhém konci okna. Vymrštila jsem se a stanula tváří v tvář Minhovi.

„Co tu vřískáš, bažo?“ ušklíbl se místo pozdravu. „Už jsem myslel, že tě tu rmuti mordujou.“

„Já jen…“ zarazila jsem se. Minha jsem viděla jen jednou a to už jsem okusila jeho sarkasmus.

„No? Hele, vyklop to, nemám celou noc, taky bych se rád vyspal,“ zazubil se na mě.

„Bojím se tmy,“ zamumlala jsem. Chvíli se na mě nevěřícně díval a pak se rozesmál.

„Bažo, ty máš ale pech, bejt zavřená tady a ještě se bát tmy,“ popadal se za břicho. Mě to tak vtipný nepřipadalo.

„Moc vtipný, ty frasáku jeden,“ vyhrkla jsem. Vlastně jsem ani netušila, co to znamená.

„Ty vogo, ty už se dostáváš do našich výrazů,“ ocenil mou snahu. „Ven tě nepustim, to ti je jasný, ne?“

„Na to bych ani nepomyslela, věř mi,“ odvětila jsem.

„Tak k čemu mě tu potřebuješ?“

„Nemohl bys mi chvíli dělat společnost, prosím?“ žadonila jsem. Chvíli jsem ho musela přemlouvat, ale nakonec jsme skončili každý opřený o jednu stěnu.

„Jsi jeden z posledních, co to na mě ještě nezkusil,“ pronesla jsem po chvíli ticha.

„Zas tolik si nevěř, bažo,“ ozval se smích. „Nějak nejsi můj typ, i když jsi holka a moc jsem jich zatím neviděl.“

„Výborně, aspoň o jednoho otrapu míň.“

Povídali jsme si do té doby, dokud mě nepřemohla únava.

„Vstávej, holka!“ probudil mě čísi hlas. Chvíli jsem si nebyla jistá, kde to vlastně jsem. Pak mi došlo, že už je ráno a můj trest tedy končí. Dveře od lochu se otevřely a na mě vykoukl rozesmátý Pánvička.

„No šup, šup! Jdeme připravit snídani pro ty nevděčný hladový krky!“

„Taky ti přeju dobrý ráno!“ vydechla jsem a nakonec se musela usmát. Při pohledu do jeho radostné tváře jsem prostě nemohla být nabručená.

Vyvedl mě ven na denní světlo a já byla ráda, že tu noc mám za sebou.

Rychle jsme přešli do našeho pole působnosti – kuchyně.

„Odpoledne uděláme vepřové nudličky, ale teď tu máme jen slaninu a vajíčka. Winston je kůže líná a odmítá mi dodávat maso před polednem!“ začal se rozčilovat.

„Klid, všichni tvoji slaninu zbožňujou. Navíc maso k snídani? Nechtěj mě rozesmát,“ pousmála jsem se.

„Myslel jsem to spíš tak, že bychom maso mohli naložit, aby bylo pěkně šťavnaté,“ objasnil mi.

Za ten týden jsme se s Pánvičkou dost sblížili, v podstatě to byl zatím můj nejlepší kamarád z Placu.

Také jsme si již vytvořili jakousi rutinu vaření. Zahrnovala spoustu mlácení do hrnců jako hudební kulisu, šťouchání zadky a podivnými tanečními kreacemi.

„Tak tohle jsem teda nečekal,“ ozvalo se náhle za námi. My dva jsme přestali kravit a zároveň jsme se otočili na nově příchozího.

O futra dveří se opíral Newt, na tváři pobavený úšklebek.

„Stojím tady zatracených deset minut a nikdy jsem neviděl nic vtipnějšího.“

„Nechceš se přidat, čóne?“ zeptal se ho Pánvička nadšeně.  Newt se zděšeně zarazil. Přiskákala jsem k němu a vzala ho za paži.

„Pojď! Je to zábava. A můžeš nám pomoct,“ zatáhla jsem ho k nám. Nevypadal vůbec nadšeně. Šťouchla jsem ho svým bokem do jeho a trochu ho to vykolejilo. Po chvíli ale začal spolupracovat a všichni tři jsme se smáli.

Po několika skvělých kreací mě Newt vzal za ruku a já se stočila tak, že jsem se zády dotýkala jeho hrudi, chytila jsem ho za druhou ruku a přetočila se na druhou stranu. Bohužel jsme to ale nevypočítali a já skončila v obrovském pytli mouky. Jako by se zastavil čas.

„Jsi v pohodě, Beo?“ vyděšeně vyhrkl Newt. Místo odpovědi jsem dostala neskutečný záchvat smíchu, až jsme se nakonec znovu chechtali všichni.

Takové chvíle v Placu jsem milovala.