The Sinner

thanks to me

Kolem Lokiho a Lillian se utvořila zelená mlha. Lillian se zatemnilo před očima a po zádech jí přejela husí kůže. Tělem jí projel pocit pádu, něco jako když usínáte a pak se vzbudíte, protože si myslíte, že padáte. Jediný rozdíl byl v tom, že Lillian se toho pocitu nemohla zbavit. Neměla nejmenší ponětí co se děje a začala panikařit. Chtěla kolem sebe máchnou rukama, křičet, nebo prostě cokoliv, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Její zrak se začal vracet až po delší době, přičemž cítila jak poněkud tvrdě dopadla na něčí tělo. Lillian rychle zamrkala, aby napomohla ztracenému zraku opět normálně fungovat.

Zanedlouho zjistila, že leží na Lokim a že jsou v nějaké, jí neznámé místnosti. Střelhbitě se zvedla a začala se zmateně rozhlížet. Energii popadajícímu Lokimu prozatím nevěnovala pozornost. Místnost byla převážně ze zlata, nacházel se zde balkón, velké zrcadlo, mohutná skříň, menší křeslo s jakýmsi stolem a velká prostorná postel.

"Kde to jsme?" obrátila Lillian svůj pohled ke zvedajícímu se Lokimu.

"Jsem v pořádku, děkuji za optání," odpověděl sarkasticky Loki.

"Mělo by ti snad něco být?" Lillian nadzvedla obočí. Bylo to poněkud ironické, tykat si s Asgardským princem, každopádně sám jí o to požádal a Lillian nic nenamítala. Furt lepší než mu říkat Vaše veličenstvo.

"Jak už jsi si jistě všimla, přesunul jsem nás do Agardského paláce. Je to poněkud složité a vyčerpávající kouzlo, které dokáže opravdu oslabit organismus. Čekám na poděkování," ušklíbl se Loki. Lillian jen zaraženě zamrkala, vážně slyšela dobře? Děkovat? Jemu? A za co? Že jí rádoby zachránil život, když se o to ani neprosila? To sotva.

"Já se však o záchranu života neprosila" odsekla.

"Dobře, v tom případě tě nechám příště raději zemřít," Loki jen pokrčil rameny, snad jako by to říkal lidem denně. Stál naproti ní a až teď si Lillian uvědomila, že oproti ní byl opravdu vysoký.

"Fajn," odpověděla Lillian stroze a otočila se k odchodu z této místnosti. Když dveře otevřela, naskytl se jí pohled na dlouhou chodbu zdobenou sloupy s až moc velkým množstvím zlata a mramoru. Šlechta, protočila očima.

"Kam chceš jít?" ozval se za jejími zády znovu ten otravný, dolézavý a zvědavý hlas.

"K sobě domů. Problém?" otočila se Lillian zpět na černovláska a její obočí opět vystřelilo nahoru.

"Víš vůbec, kudy se z paláce dostaneš ven?" popichoval jí Loki, on se jí přímo vysmíval! Ten jeho škodolibej úsměv - Lillian by mu ho nejradši sedřela z obličeje. Každopádně - když se nad tím tak zamyslela, došlo jí, že má Loki vlastně pravdu. Ona to v paláci vůbec neznala, nikdy dříve tu nebyla. Navíc, až teď si uvědomila, jaká je to vlastně čest být zde v paláci a ještě k tomu - jak usoudila, v Lokiho pokoji.

"Nějak si poradím." odpověděla nakonec a s přeslazeným úsměvem na rtech opustila Lokiho pokoj. Loki jen koukal na její mizící záda s pobaveným úsměvem, ale to ona už neměla šanci vidět.
—

Lillian se vydala chodbou doleva s doufáním, že to byla dobrá volba. Nejradši by se na cestu zeptala Lokiho, ale její hrdost jí to nedovolovala. Dokud vedla chodba rovně, bylo to ještě v pohodě. Když se však začaly naskytovat křižovatky, Lillian už začala přepadat bezmoc. Kdyby tu aspoň chodilo nějaké služebnictvo! Ale co mohla čekat, když byla noc? Buď všichni spali, nebo je Loki už stihl povraždit - těžko říct co bylo pravděpodobnější.

Připadalo jí, že chodí v kruhu. Všechno vypadalo tak stejně! Všude jen samé zlaté sloupy, pomalovaný strop a čas od času nějaké dveře, některé malé, některé velké. Jak originální.

"Ale notak!" po více jak hodině chození Lillian vztekle zaklela.

"Nepotřebuješ pomoct?" ozval se jí za zády. Lillian si jen těžce povzdechla. Když se na Lokiho otočila, stál tam s bradou hrdě vztyčenou, rukama za zády a jeho úsměv odhaloval jeho dokonalé bílé zuby. Chvilku na ho jen propalovala pohledem ale nakonec rezignovaně vydechla přebývající kyslík z plic a mírně protočila očima.

"Fajn," její hrdost byla nyní těžce raněná a ona by si teď ještě k tomu nejradši vlepila facku.

"Pojď za mnou," vybídl jí Loki potom co jeho oči proskenovali každou křivku Lillianina obličeje. Lillian by se chtěla radovat, ale nešlo to. Nevěřila mu. To, že je přenesl zrovna do paláce muselo mít nějaký svůj důvod a ona tu rozhodně nebyla jen tak pro nic za nic. V hlavě jí vyskočila vzpomínka na bandu neznámých bytostí - rno samozřejmě, už jí to došlo. Jen kvůli tomu, že jsem byla ve špatnou dobu na špatném místě a ještě k tomu s nesprávným člověkem, budu připletena do nějaké války mezi národy.

Její domněnka toho, že jí Loki nevede z paláce ven se potvrdila. Dovedl jí do menšího pokoje, podobně zařízeného jako ten jeho. Ačkoliv Lillian tušila o co jde, stejně se k němu otočila s nechápavým výrazem. Loki to samozřejmě ihned pochopil.

"Vyspi se," řekl Loki a tvářil se u toho, jakoby to byla naprosto normální věc přitáhnout si domů člověka, kterého sotva zná.

"Co když uteču?" provokovala.

"S tvým orientačním smyslem? Těžko," odfrkl si princ, přičemž mu cukl koutek úst, "A navíc, i kdyby jsi přeci jen utekla, dokážu si tě najít, takže pokud se chceš o útěk pokusit, bude to jen ztráta času pro nás pro oba," dodal nakonec. Chvíli tam na sebe jen tupě zírali, dokud se Loki neotočil na patách a nezmizel dívce ze zorného pole.

Lillian táhla touha úteci, ale nakonec usoudila, že by to opravdu nemělo smysl. To, že by ji Loki dokázal najít? Tomu věřila, proto se rozhodla zůstat. Její pohled se tedy zatoulal k prostorné posteli. Neubránila se nutkání do ní skočit. Doma měla malou provrzanou postel, která sotva držela tvar - tohle však byla úplně jiná liga.

Když do postele s menším duněním dopadla, do nosu ji praštila sladká vůně. Pokrývky a polštáře voněly přímo nádherně. S radostí se do nich zavrtala až po hlavu a vdechovala krásnou vůni která jí omamovala smysly. Přeci jen, když už má mít na chvíli takovej přepych, proč si ho neužít?