The Sinner

ghosts are real

"Loki? Takže jsi to opravdu ty?" Zeptala se Lillian, protože stále nebyla přesvědčená o tom, že se nezbláznila. Lokiho dotek ji uklidňoval, ačkoliv byl studený jako led. Loki jí na odpověď pouze přikývl. Pro něj nebylo tak těžké si nynější situaci nějak vysvětlit, ale chápal že Lillian musela být opravdu zmatená, možná až vyplašená. Přeci jen..ne každý den potkáváte své mrtvé blízké.

"Ty jsi...mrtvý?" Opatrně položila další otázku. Lillian to poznala podle ještě větší bledosti jeho tváře a chladu, kterým byla nasáknutá jeho kůže, avšak nebyla si jistá, proto se radši zeptala. Vlastně jí to mohlo dojít už tak nějak hned..jiná teorie by byla spíš až naivně stupidní.

"Ano." Potvrdil Loki - ne zrovna nadšeně. Na tváři mu pohrávala grymasa snad všech emocí najednou. Smaragdově zelené oči se i přes šero panující v místnosti a přes jejich mrtvost leskli. Byli nádherné..

"Ale..jak? Jak je to možné? Jak to že jsi tady a já tě vidím i cítím?" Naklonila Lillian nechápavě hlavu a ucouvla o pár kroků dozadu, čímž se dostala z Lokiho dosahu. Její náhlé chování ho zaskočilo, ale nedával to na sobě nijak znát. Chápal ji, chápal její podezření a reakci. On sám by se zachoval úplně stejně, to nemohl nijak popřít.

"Matka mi pomohla se dostat do světa živých. Patřím do Valhally, kam se za nějakou dobu budu muset vrátit než si toho všimne všeotec, ale už jsem se nedokázal koukat na utrpení vás všech, proto jsem tady. Přišel jsem za tebou." Odvětil Loki klidně a pomalým krokem k Lillian znovu přistoupil. Cítil to pomalu odcházející napětí, které poletovalo vzduchem.

"Chyběla jsi mi.." Zašeptal a dlouze se jí zadíval do nádherných křišťálově modrých očí, ve kterých se při těchto slovech zalesklo štěstí.

"I ty mně." Usmála se elfka lehce a pomalu ovinula své paže kolem jeho těla. Loki jí objetí něžně oplatil. Bylo příjemné cítit teplo živého těla a slyšet tlukoucí srdce..co se týkalo Lokiho, jeho tělo na tom bylo opačně, ale Lillian to nevadilo..byla vděčná, že jim osud vůbec dopřál tohoto znovu setkání.

"Ukážeš se i Thorovi a ostatním?" Zeptala se elfka po chvíli a odlepila hlavu od Lokiho hrudi. Loki nadzvedl obočí a pousmál se. Ta holka stejně bude vždycky myslet i na ostatní.

"Možná zítra." Pokrčil nakonec rameny a nepatrně se ušklíbl. Nechtělo se mu v pozdních hodinách děsit ještě svého - ke všemu opět nalitého bratra či někoho jiného.

"Ovšem." Pousmála se Lillian. Začínala na ni opravdu přicházet únava, čehož si Loki jako vždy ihned všiml. Beze slov se rozešel k velké posteli zastlané polštáři a několika pokrývkami, pričemž měl ruku stále ovinuté kolem elfky.

Lillian poslušně zalehla do postele a nechala Lokiho, aby ulehl k ní. Následně se k němu přitulila jak nejvíce to bylo možné a zavřela oči. V tu chvíli z ní opadl všechen stres, všechna starost..jediné co cítila, byl on. Dala by cokoliv za to, aby tenhle okamžik mohl trvat navždy.