The Sinner

the night we met

Lillian zůstala zírat na osobu klečící před ní jako opařená. Nebyla si jistá, jestli to nebyla jen halucinace nebo nějaký přelud.

"Aarrallis?" vyjekla. Klečela před ní elfka černé pleti, s magicky smaragdovýma očima a černými kudrnatými vlasy ostříhanými po ramena. Její nejlepší kamarádka, kterou měla ještě z dob kdy žila v Noldoru. Neviděla se s ní už desetiletí a najednou tu byla živá, klečící, přímo před ní.

"Jsem tady," zašeptala černovláska a obejmula bělovlasou, stále nechápající elfku. Lillian se neudržela a do očí se jí nahrnuly slzy.

"Norny, co tu děláš? Jak jsi mě našla?" Lillian nepřestávala chrlit otázky, když se odtáhla z láskyplného objetí.

"Přišla jsem tě zachránit. Jo a toho tvýho prince taky," ušklíbla se Arrallis, "a teď pojď, pokecat můžeme jindy, musíme princátku pomoct." pokračovala, přičemž se společně s Lillian zvedla ze země.

Než se Lillian nadála, Arrallis ji vzala za předloktí a táhla ji z otevřené cely ven. Lillian po chvilce srovnala krok a následovala svoji kamarádku někam do neznámých chodeb paláce. Při chůzi si nepřestávala Arrallis prohlížet. Vypadala tak - jinak! Působila mnohem mocněji, silněji, vychytraleji, než jak si ji Lillian pamatovala. Byla nádherná. Byla jiná.

—

Loki stál uprostřed malé kulaté místnosti obklopen hromadou Jókaiů. Na tváři mu pohrával samolibý úsměv, za kterým schovával nejistotu z následujících chvil. Na svých rukách stále cítil chladný kov pout. Jeho oči spočívali na jeho staré známé krychli, která byla před ním položena na speciálním stojanu.

"Nechápu, oč mne žádáte," ušklíbl se Loki a hlavu natočil směrem k samotnému králi. Král se tvářil převelice důležitě a v jeho očích poskakovaly běsnící plameny.

"Ale ano, ty víš o čem mluvím, Asgarďane," ozval se místností králův hluboký hlas. Lokimu z toho hlasu přeběhl mráz po zádech. Momentálně se cítil jako krysa chycená do neprávem nastražené pasti.

"Ty víš jak ta krychle funguje. Když nám pomůžeš, budeš dobře odměněn," pokračoval král a snažil se znít co nejvlídněji, snad aby byl pokus o přesvědčení úspěšnější. Loki vypadal, jako by o králových slovech opravdu přemýšlel.

"Pokud tomu tedy dobře rozumím," započal Loki mluvu a udělal krok k Tesseractu, "chcete, abych vám pomohl zničit planetu, kterou jsem zrovna zachránil?" zakřenil se kysele.

"Zdá se, že jsi přeci jen pochopil," usmál se král spokojeně. Loki mu na to odpověděl ironickým úsměvem

"Nebylo by to zapotřebí, kdyby jste ty a tvůj bratr nezabránili Ragnaroku. Asgard má padnout! Ať už v plamenech, nebo mou rukou," pokračoval, "a ty to víš stejně dobře, jako každý v téhle místnosti! Nuže, přidáš se tedy ke mně a mému mocnému národu?" naléhal na Lokiho. Loki však neodpovídal a jen krále propaloval pohledem.

"Copak nechceš být na vítězné straně? Nechceš mít konečně uznání?" pokračoval král v mluvě a začal kolem Lokiho kroužit jako žralok v moři.

"Pomohl jsi zachránit Asgard. Doufal jsi, že tě tam začnou mít rádi, že? Nevyšlo to. A teď? Se nikdo ani neobtěžuje tě hledat. Dokonce ani tvůj bratr," Loki při jeho slovech a vzpomínce na bratra pevně semkl čelist.

Král se k Lokimu přiblížil tak moc, že je od sebe dělilo několik desítek centimetrů. Lokimu se králova blízkost nelíbila. Přísahal, že kdyby neměl ty pouta, vrazil by mu dýku přímo mezi oči.

Jedna část jeho mozku ho nabádala k tomu, aby se přidal k obrům, ale druhá strana mu říkala, aby to nedělal, aby se vydal správnou cestou. Stále to byl bůh lsti a falše, ostatně ho tak i Thor nedávno nazval, jenomže teď, když mu zatuchlý dech obra poléval obličej, Loki začal váhat. Nedařilo se mu vymyslet žádnou trpkou poznámku, argument či cokoliv jiného, čím by to váhání zakryl.

"Přidej se k nám, nebo zemři," procedil mezi zuby král, když se mu z Lokiho nepodařilo vymanit odpověď.

"Zabij mne," sykl Loki nakonec a vyzývavě přejel toho neohrabaného obra pohledem. Král nadzvedl obočí a samolibě se usmál.

"Jak je libo," zašeptal Lokimu do ucha. Loki sebou cukl a chtěl se odvrátit pryč, ale král ho pevně chytil za rameno a zarazil mu do boku meč. Malý meč ale s velmi ostrou čepelí. Lokimu projela ukrutná bolest celým tělem, ale ani necekl. Jen neslyšně zalapal po dechu a pohlédl na raněné místo. Byl to Lillianin meč, který mu byl krutě vražen do těla.