The Sinner

a lot of serotonin

Dny utíkali jako voda. Lillian už přestávala mít pojem o čase, její spánkový režim byl naprosto přehozený. Loki na tom byl podobně.

Oba byli špinaví a hladoví. Lillian netoužila po ničem jiném, než se pořádně najíst, napít a hlavně provést hygienu. Z toho věčného povalování na špinavé mokré zemi téhle nechutné cely byla špinavá od hlavy až k patě. Její jinak nádherně bílé vlasy byly rozcuchané, vesele jiskřící oči byli plné prázdnoty a věčný úsměv na tváři byl ten tam.

Po nocích se často budila, začala mívat noční můry. Několikrát se v noci vzbudila s uslzenýma očima, někdy se mírně třásla a někdy jen potřebovala chvíli na to, popadnout dech. Lokiho naštěstí nikdy nevzbudila. Počítala s tím, že o tom neví a hodlala to tak nechat i nadále.

Jenže - to by nebyl Loki, že? Ovšemže o tom věděl. Nebylo to tak dlouho co to zjistil. Každopádně od té doby už nespával celou noc. Nevěděl, jak přesně odolná Lillian vůči psychickému nátlaku a trápení je, ale usoudil že moc ne. Tedy přesněji že byla, ale už není. Snažila se vypadat, jako že se nic neděje, jako elf kterého nic nerozhodí, ale v téhle cele trávili celé týdny, ne-li měsíc. Byla to jedna místnost o poměrně malé rozloze, špína, vlhkost, oni dva a neustálé ticho.

Ani pro něj to nebylo tak jednoduché, ačkoliv nahlas by to nikdy nepřiznal. Když byl zavřený v Asgardské cele, bylo to lepší. Bylo tam čisto, pravidelné jídlo, cela byla prostornější, dobře zařízená, ale tohle byl, no, přesný opak.

Když se teď tak Loki na spící Lillian podíval, začal si uvědomovat, jak se asi cítí. On sám míval dost často problémy s nočními můrami. Sice už hodně dlouho žádná nepřišla, ale ten pocit, když se uprostřed noci probudíte z živého hororu, sami, zmatení a vyděšení - na to nejde zapomenout.

Té noci Loki už neusnul. Hlídal Lillian, ale zároveň měl pocit, jako by něco sledovalo jeho. Intuice mu říkala, že je lepší zůstat ostražitý. Zůstal vzhůru až do rána, než se Lillian probudila.

"Dobré ráno," pozdravila Lillian. Nijak ji nepřekvapovalo že je Loki již vzhůru. Věděla že on se ke spánku moc nemá.

"Dobré," zamumlal Loki.

"Copak, moc ses nevyspal? Vypadáš unaveně." ušklíbla se Lillian. Neměla ani ponětí o tom, že byl Loki skoro celou noc vzhůru a nejen kvůli ní.

"Nějak tak," odvětil Loki a ušklíbl se nuceně nazpět. Chtěl ještě něco říct, ale přerušili ho těžké kroky nesoucí se chodbou, ve které se nacházela jejich cela. Zanedlouho se před mřížemi, které byly chráněny silovým polem objevila stráž. Byli to dva potloustlí Jókaiové, kteří v ruce svírali nebezpečně vypadající zbraně.

"Ty," ukázal jeden Jókai na Lokiho, "půjdeš s náma." Řekl a silové pole v mžiku zmizelo. Poté druhý z Jókaiů přistoupil ke mřížím a otevřel východ ven. Lillian po Lokim hodila zmatený a ustaráný výraz, ale Loki jí nevěnoval nijak velkou pozornost. Zvedl se a zamířil ven z cely. Stráže za ním celu opět zavřeli, silové pole znovu obalilo mříže. Když Loki ucítil kolem svých zápěstí chladný kov, nepatrně se zazubil.

"Pánové, to snad nebude zapotřebí," snažil se je usmlouvat. Jako odpověď schytal strohé zmlkni a hrubé postrčení dopředu. Úšklebek se změnil v jedovatý pohled, který kdyby uměl zabíjet, oba stráže by se již nacházeli za duhovým mostem. Lillian jen pozorovala nedobrovolně odcházejícího Lokiho.

Najednou se začala cítit tak..nechráněně, tak osamoceně. Bylo jí hrozným nezvykem být po těch týdnech z minuty na minutu sama. Sice toho spolu moc nenamluvili - přeci jen po takové době už si ani není o čem moc povídat, ale je rozdíl, když je vám někdo celou dobu po boku a najednou je pryč. Možná jen na chvíli, možná na delší dobu, možná navždy - Norny, jen to ne. Loki byl sice někdy protivnej, ale furt to byl momentálně jediný člověk, kterého Lillian měla. Bála se víc, než by si sama dokázala připustit.

Přeci jen..kdyby vás někdo na měsíc zavřel do jedné místnosti s člověkem, se kterým se zas tolik nemusíte, nakonec by jste si k sobě našli nějakou cestu. Postupně tomu člověku začnete rozumět, začnete rozumět jeho myšlení, uvažování, postupně si budete zapamatovávat každý pohyb, který dotyčný vykoná, naučíte se číst v postoji těla.

Zvedla se, začala nervózně přecházet po místnosti.

Každá minuta se najednou zdála jako hodina. Lillian na tom byla psychicky mnohem hůř, než by si kdy pomyslela. Potřebovala něčí přítomnost, z té samoty začínala šílet. Začínala šílet ze strachu, že tu zůstane navždy sama. Pomalu se podél zdi sesunula na zem, přitáhla si kolena k bradě a hlavu si do nich složila. Nervózně se ošívala, cítila mravenčení po celém těle.

Když už myslela, že se zblázní, zašeptal někdo z ničeho nic do hrobového ticha jemné shhh. Lillian pocítila na svém rameni něčí ruku. Polekaně nadskočila a nepatrně vyjekla. Nebyl to však Loki koho spatřila.