The Sinner

asgardians for life

Dusot koňských kopyt se rozléhal lesem, přerušován zvukem vyplašených ptáků. Lillian s Lokim si drželi značný náskok před ostatními a každou chvíli se předháněli. Uhlově černý Nonius a sněhově bílá klisna běželi pyšně vedle sebe se svými jezdci na hřbetě. Thor s Arrallis se drželi několik metrů za nimi, což Lillian vyhovovalo. Tyhle koňské závody pro ní byli jako život. S Arrallis závodila často, když ještě žila ve své domovině. Už to bylo sakra dlouho, co naposledy s někým pořádně závodila a ještě déle, když naposledy vyhrála. Arrallis vždycky vítězila a Lillian to neskutečně štvalo. Vždy byla soutěživá a to by byl opravdu hřích popřít.

—

Při vjezdu na rozlehlé pláně Arrallis vybídla ryzáčka, na kterém jela, do trysku, že i dostihovému koni by se mohl vyrovnat.
Ryzák si odfrknul a ještě přidal, když ucítil ve svých slabinách další jemné pobídky. Jeho nohy kmitaly jak nejrychleji dovedly, díky čemuž se dostal do naprostého vedení. Lillian vytřeštila oči, ale hned na to se vzpamatovala a začala Noniuse pobízet jako o život. Vraník vyrazil vpřed jako neřízená střela a zanedlouho už si to oba koně tryskali po svém boku.

"Takže závody jo?" Ušklíbla se Arrallis. Znovu ryzáka pobídla a pohybem těla mu napomáhala k ještě lepšímu výkonu. Lillian s Noniusem začali brzy zaostávat, z čehož měla Arrallis samozřejmě značnou radost. Věděla jak moc prohra její kamarádku štve, ale na druhou stranu..byla to jen zábava. Ani jedna z nich to nebrala až tak vážně...no dobře, možná.

"Uvidíme se v cíli!" Zakřičela Arrallis ještě, než se začala čím dál tím více vzdalovat od Lillian s Noniusem. Loki s Thorem měli popravdě dost velké zpoždění, dalo by se to přirovnat ke sledování ženské války z bezpečné vzdálenosti. Přeci jen, nikdo se nechtěl plést do cesty soutěživým ženám.

Lillian přitáhla otěže, aby Noniuse zbrzdila ještě více, ale stále ho nechávala běžet tak, aby se mezi nimi netvořil tak velký rozestup.

"Vydrž, vydrž hochu.." Zašeptala nervóznímu Noniusovi, který by se nejradši vyřítil kupředu rychlostí světla. "Ještě ne. Ještě chvilinku." Uklidňovala ho stále a čekala na vhodnou příležitost.

"Co to dělá?" Zeptal se zmatený Loki - spíš tak do vzduchu než přímo Thora, když viděl jak Lillian zpomaluje a jak je Nonius rozrušený.

"Vzdává se?" Pokrčil Thor rameny a pobídl svého hnědáka.

"To jí není podobné." Nakrčil obočí a nepřestával onu dvojici sledovat.

"Shhhh." Snažila se Lillian stále uklidňovat Noniuse, který už však začal silně protestovat. Jeho tlačení proti tlaku bylo stále silnější a silnější, až už to nakonec elfka vzdala. "Jdi!" Zvýšila hlas. Povolila otěže a nechala vraníka volně běžet. Nonius vyrazil rychleji než kdy v životě, až se mu pod kopyty prášilo. Lillian se lehce předklonila a začala Noniuse znovu pobízet, tentokrát i slovně. Vraník na to zareagoval tichým zaržáním a viditelným zrychlením. Uběhlo sotva 10 sekund, než se dvojice objevila znovu vedle Arrallis s ryzákem. Arrallis překvapeně vykulila oči, když přítomnost oné dvojice zaregistrovala.

"Tak tedy v cíli." Kývla na ní Lillian. S úsměvem na tváři Arrallis nechala za zády a pádila si to s Noniusem stále rychleji a rychleji dopředu. Vítr ji čechral dlouhé bílé vlasy, plání se ozýval vítězný křik. Takovouhle radost elfka necítila snad už celá staletí.

——— (můžete vypnout písničku :D)

"Loki? Děje se něco?" Zeptala se Lillian, když se po dokonale stráveném dni všichni čtyři vraceli domů. Už byli téměř před palácem. Tentokrát se Arrallis s Thorem drželi vepředu, mezitím co Loki s Lillian vzadu.

"Cože?" Vyhrabal se Loki ze svých myšlenek. Byl tak zabraný do přemýšlení, že si ani neuvědomil, že se ho Lillian na něco ptala.

"Děje se něco? Jsi celý mimo." Zeptala se Lillian znovu, tentokrát zřetelněji, aby měla jistotu že otázku nebude muset opakovat potřetí.

"Já - musím jít." Řekl Loki po dlouhém rozmýšlení o tom, jak svojí odpověď zformuluje.

"Cože?" Ozvali se současně hlasy všech zbylých. Každý věděl, co tím Loki myslel, ale i tak je jeho oznámení zaskočilo.

"Takhle brzy?" Zeptala se Lillian a smutně na Lokiho pohlédla. Věděla, že kdyby mohl, zůstal by tu s nimi, avšak neměl na vybranou. Už jen to že byl vlastně tady bylo neobvyklé - možná zakázané?

"Matka mne volá." Řekl a stočil pohled na malý moment k obloze. Jeho bílá klisna jako na povel zastavila. Ostatní koně napodobili svou sněhově bílou přítelkyni.

"Nepočká to aspoň k paláci?" Zazoufal Thor, ale podle výrazu jeho bratra usoudil, že bylo zbytečné se vůbec ptát.

Loki beze slov sesedl ze své klisny a poplácal ji po svalnatém úzkém krku. Ta k němu stočila zvědavý pohled a něžně do něj šťouchla. Loki se musel pousmát..norny, jak moc mu chyběl i tenhle kůň.

Trojice také sesedla z koní a postupně k Lokimu přistoupili. Nejdřív to byla Arrallis, která ho lehce obejmula a popřála mu hodně štěstí s jeho živobytím ve Valhalle. Další byl na řadě Thor, kterému se v očích začali lesknout slzy.

"Budeš mi chybět, Loki..ukaž se někdy." Zaškemral starší z bratrů a tvářil se u toho jako nakopnuté štěně.

"Slibuji, bratře." Usmál se Loki na oplátku a věnoval Thorovi objetí..jako první. Thora to zaskočilo, protože věděl, že to někdy jeho bratrovi dělalo problém, jenže teď byl na Lokiho pyšný..opravdu.

Když se od sebe bratři odlepili a Thor ustoupil, přišla na řadu Lillian. Asi ta momentálně nejdůležitější osoba, která byla součástí Lokiho života neživota.

"Nechal sis u mě tvůj deník." Zazubila se elfka a škádlivě praštila Lokiho do ramene.

"Shhh, takové věci se neříkají nahlas." Přimhouřil Loki oči.

"Budeš mi chybět ty parchante." Usmála se Lillian smutně a věnovala Lokimu polibek. Kratší než by obs toužili, ale přeci. Lokiho - a vlastně nejen jeho, to zaskočilo, avšak neprotestoval..jediné co si přál bylo, aby tohle mohlo trvat navěky a když se pak začal rozplývat všem před očima, ta touha se prohloubila...

—.—

Po opuštění světa živých se Loki navrátil do Valhally za svou matkou a otcem. Jednou za čas mu bylo dovoleno svět živých navštívit, aby zkontroloval všechny ty, na kterých mu - ať už by to u některých veřejně přiznal nebo ne, záleželo. Aby zkontroloval Thora, jestli jeho vláda nemá náhodou skandální dopad na ostatní světy, aby mohl pozdravit Arrallis, která mu tehdy na Josirheimu zachránila život a hlavně...aby mohl strávit nějaký čas s někým, kdo v něm probudil lásky cit. S někým, kdo naučil nikdy nepoučitelného, na venek vždy chladného avšak uvnitř citlivého boha falše milovat..

A je to tady dámy a pánové, moji drazí..po několika měsících psaní této knihy jsme se dopracovali až k samotnému konci. Nechtěla jsem vám to oznamovat dopředu, jelikož ani já sama jsem si nebyla jistá, zda-li mne nenapadne další věc, o co tuto knihu rozvinout do dalších kapitol, avšak nestalo se tak a osobně si myslím, že je to dobře. Vím že některé z vás to možná rozesmutnilo, ale nic netrvá věčně..to víte, i mně bude tahle storka chybět! Ještě napíšu kapitolku s vyjádřením a poděkováním + infem o nové knize kterou mám v plánu..možná to stihnu ještě v průběhu dneška, kdo ví..

Opatrujte se moji milí čtenáři!