The Sinner

still so weak

Lillian neměla ani ponětí co se stalo. Poslední co si pamatovala, byl bolestivý chlad z Lokiho vyprchané duše, psychická bolest. Při té vzpomínce prudce otevřela oči, do kterých ji praštilo denní světlo. Ucítila pod sebou měkkou matraci a teplo přikrývky, kterou byla téměř po hlavu zakrytá. Poznala, že se nachází ve své komnatě..strop na který tupě zírala jí to prozradil. Lillian se chtěla zvednout, ale při sebemenším pohybu hlavou ucítila tupou bolest, která jí vybíhala snad až do konečků prstů.

Nevěděla, co se událo po jejím psychickém zhroucení, co se stalo s Lokiho tělem, kolik lidí přežilo, zda-li je Nídhögg mrtvý, zda-li je Tesseract již v bezpečí, jestli už to všechno vlastně skončilo. Do hlavy jí v tu chvíli vstoupil pocit naprosté zranitelnosti, bezmoci, vztek..nedokázala Lokiho zachránit, nebyla dost dobrá a teď? Ležela v posteli neschopna se zvednout, natož nějak racionálně uvažovat, protože její mysl zahalil dlouhý stín s rohy. Jak dlouho vůbec spala?

Chtělo se jí křičet, brečet, ale už nebylo nic, co by z jejích očních kanálků mohlo téci. Norny, jak moc si teď přála cítit tu vůni lesa a jehličí, která se nesla všude s Lokim, nebo aspoň slyšet jeho hlas.

"Už dost!" Vykřikla Lillian, když jí myšlenky začaly přerůstat přes hlavu - nebo se alespoň o něco takového pokusila, protože její hlasivky vzaly očividně za své. Pěstí udeřila do matrace pod sebou a křečovitě zavřela víčka. V duchu doufala, že jí nikdo neslyšel, protože opravdu netoužila s nikým mluvit. Ne její neštěstí se však zanedlouho otevřely dveře její komnaty a dovnitř vstoupil...Lillian v tu chvíli ani nevěděla kdo, protože sebemenší pohyb hlavou jí způsoboval ukrutnou bolest a námahu.

"Lillian?" Ozval se hlas její nejlepší kamarádky. Byli furt nejlepší? Lillian ani sama nevěděla.

"Hmm.." Zamručela jako odpověď, i když se z ní vydralo spíše jakési zachrčení. Nic dalšího neslyšela, pouze cítila, jak si Arrallis přisedla na postel vedle ní a hlasitě si povzdechla.

"Jsou..jsou všichni v pořádku?" Zašeptala Lillian slabým chraptivým hláskem, když už ticho převládalo moc dlouho.

"Až na Heimdalla a-a ty víš koho..jo." Odpověděla Arrallis. Při vzpomínce na Lokiho tělo a Lillianin pronikavý nářek musela semknout na malou chvíli víčka, aby odehnala slzy. "Valkýra je tak nějak při smyslech a společně s Thorem zabíjejí deprese alkoholem." Dodala po chvíli.

"A co ty?" Zachraptěla Lillian.

"Snažím se jim zabránit v tom, aby se tím alkoholem otrávili, i když Valkýra to dělá spíš z profesní povinnosti alkoholika. Thor je na tom o něco hůř, ale co kdo mohl čekat. Loki byl jeho bratr." Zesmutněla Arrallis a ani si neuvědomovala, jak to jméno znělo bolestivě.

"Chybí mi.." Odvětila Lillian.

"To všem..ale nikdo k němu neměl v poslední době tak blízko jako vy dva." Řekla Arrallis soucitně. Natáhla se pro kamarádčinu ruku a stiskla ji. Lillian se nechala..bylo jí vlastně nakonec celkem příjemné cítit alespoň něčí přítomnost.

"Možná jsem se měla nechat odtáhnout pryč..ušetřila bych se toho pohledu na jeho zavírající se oči." Rozlítila se Lillian a ucítila, jak jí naskákala husí kůže.

"A dokázala by jsi se vyrovnat s tím, že by ses nestihla rozloučit?" Zeptala se Arrallis, ale odpověď nedostala. Ona jí vlastně ani nepotřebovala..věděla že by to Lillian snášela ještě hůře. "Tak vidíš..bylo by to ještě horší. Teď jen všichni potřebujeme čas se s tím vším vyrovnat. Obzvláště ty a Thor."