The Sinner

stupid as usual

"Musím uznat, že nevypadáme vůbec nápadně," podotkla Lillian ironicky, když vcházeli s Lokim do obrovského Jókaiského paláce, následováni několika strážemi. Loki protočil očima a o něco více zrychlil tempo. Chtěl mít celou tuhle záležitost co nerychleji za sebou. Lillian se mu nedivila, ona sama na tom byla podobně. Tohle místo se jí nelíbilo.

"Nemusíme vypadat nenápadně, chceš abych tě proměnil do jednoho z nich?" ukazál Loki prstem na Jókaiské stráže. "Jak je libo, klidně to udělám." odsekl na Lillianinu poznámku. Lillian už začínala jeho protivnost vytáčet, ale ještě mu to hodlala trpět. Alespoň se o to pokusí do té doby, než odtud vypadnou. Kdyby se cokoliv pokazilo, byla by výhoda mít Lokiho na své straně, proto se snažila si ho moc neznepřátelit.

Lillian se tedy zatvářila jako nejublíženější elf ve vesmíru a pokračovala svižnou chůzí bok po boku Lokiho. Opatrně ho sjela pohledem a všimla si, že v rukávu něco schovává. Nemusela by hádat třikrát, aby uhodla, že je to dýka. Nebyla si moc jistá, jestli ji nechce nakonec použít proti ní a tak raději pevně sevřela rukojeť svého malého meče, který měla v pouzdře za opaskem.

"Co bylo v tom dopise, o kterém jsi mluvil?" zeptala se Lokiho po chvilce. Když za ní Loki přišel, že potřebuje aby sem šla s ním, mluvil o nějakém dopise, který od Jókaiů obdrželi. Podle Lokiho je to údajně důvod, proč tu jsou. Jediný problém byl, že Lillian nevěděla co v tom dopise stálo.

Loki na otázku neodpověděl, nýbrž zastavil před obrovskými dveřmi. Po chvilce vyčkávání se mohutné dveře otevřeli a Lillian i Lokimu se tak naskytl pohled na obrovský sál. Uprostřed něho vyčníval honosný trůn, na kterém dřímal postarší Jókai. Vypadal poněkud..děsivě, obzvláště když k naší dvojici stočil pohled a začal se usmívat. Lillian na sucho polkla a tentokrát rukojeť sevřela křečovitě. Kolem trůnu postávalo spoustu stráží, v ruce dřímajíc různé zbraně. Loki se pomalu rozešel směrem k trůnu. Lillian ho po pár chvilkách váhání následovala.

"Asgarďané," promluvil Jókai sedící na trůně a postavil se. Byl omnohem vyšší než všichni ostatní. Loki se lehce pousmál a předstoupil dva metry před něj. Lillian zůstala v Lokiho závěsu a bedlivě pozorovala každičkého přítomného. Usoudila, že tohle musí být jejich král. Měl na sobě jakousi stříbrnou zbroj a v ruce držel velký meč. Oproti Lillianině meči, byl tento opravdu obrovský a zkřížit s ním cestu by rozhodně nemuselo být příjemné. Ještě více nepříjemný byl však nyní pohled, který Jókaiský král upíral na Lillian.

"Neseš to, oč žádám, Asgarďane?" zeptal se král a pohled přesunul k Lokimu. Konečně, pomyslela si Lillian.

"Ovšemže," pokýval Loki hlavou a několika kroky se přesunul blíže k Jókaiskému králi. Natáhnul ruku před sebe a zanedlouho se v ní objevila modrá zářivá krychle. Tesseract.

Lillian nakrčila obočí a snažila se pochopit, k čemu zrovna tenhle národ potřebuje Tesseract a jak Loki na tohle vůbec mohl přistoupit. Ta kostka je pro něj důležitější než vlastní život, tím si byla Lillian jistá.

"Činíš správné rozhodnutí," promluvil král. Loki se jen zašklebil a s menším odporem mu Tesseract podal. Následně zacouval zpět k Lillian, avšak nepřestával Tesseract hypnotizovat svýma magicky zelenýma očima. Vypadalo to, jako by s tím Tesseractem telepaticky mluvil, což bylo ovšem podle všech fyzikálních zákonů nemožné.

"K čemu ten Tesseract potřebujete?" vypadlo z Lillian. Ta otázka se jí drala dychtivě z úst. Všechny pohledy v místnosti se k ní překvapeně stočily. Dokonce i Lokiho pohled, u čehož černovlásek varovně, ale sotva postřehnutelně zavrtěl hlavou.

"Tvůj přítel ti to neřekl?" usmál se král a přešel k Lillian blíž. Tesseract i meč mezitím podal strážím. Následně natáhl k Lillian svou mohutnou ruku a pramen jejích volně visících vlasů si obmotal kolem prstu.

Lillian ho jen nedůvěřivě sledovala s naprostým znechucením, připravena se bránit. Všimla si, že i Loki, který nyní stál o něco dále od nich byl napnutý a sledoval každý obrův pohyb.

"Inu, musím uznati, že z blízka jsi ještě krásnější a půvabnější," zašeptal král a obrovským palcem pohladil Lillian po tváři. Lillian ještě stihla zachytit Lokiho varovný pohled, ale to už vytasila svůj meč a namířila ho proti králi.

"Nesahejte na mne," zavrčela. Král pustil její tvář a o pár kroků zacouval. Jeho tvář ztvrdla jako beton, ale následně se na ní rozlil spokojený úsměv, jako by snad na tuto příležitost čekal.

"Zajmout," rozkázal přísně a usedl zpět na svůj trůn. Než Lillian stačila jakkoliv zareagovat, spánkem jí projela nepředstavitelná bolest, před očima se jí zatmělo a ona ucítila tvrdou srážku se zemí.

—

Když se Lillian se začala probírat, okamžitě ji pohltil chlad. Ucítila pod sebou tvrdou, vlhkou zem a zatuchlý vzduch. Hlava jí třeštila, jako snad nikdy předtím. Pomalu otevřela oči a s velkým nespokojením zjistila, že se nachází v nějaké vlhké, nechutné cele.

Nebyla tu však sama. V rohu cely seděl Loki s mírně pokrčenýma kolenama a zrakem propaloval díru do protější zdi. Očividně si nevšiml, že se Lillian probrala a tak aby na sebe upoutala pozornost, nenápadně zakašlala. Lokiho pohled se k ní okamžitě stočil a v jeho očích cosi zajiskřilo.

Lillian si ho prohlédla od hlavy až k patě. Vypadal, inu, docela pochroumaně. Všimla si, že tunika na jeho stehně byla zbarvena do rudě červené barvy a že pod jeho tělem se nacházelo několik rudých loužiček. Na tváři měl nějaké odřeniny a škrábance, mírně sebou cukal a jeho oči rychle těkaly po místnosti. Vypadal, jako by viděl ducha a někdo ho pořádně zmlátil zároveň.