NewAvengers

Osudný okamžik

JEREMY

,,Tak jak je to s tím kamenem?,, zeptala se Rose. Věta, které jsme se všichni obávali.

,,Stroj potřebuje sílu z kamene. Stačí jen jeden, takže si můžeš vybrat jaký použiješ. Nejlepší by bylo použít kámen prostoru. Je silnější, ale víc tě unaví.,, Tony nám začal vysvětlovat jak to funguje. Podíval jsem se na Rose, která jen stála a přikyvovala. Měla strach. Bylo to na ní vidět, i když se to snažila schovat za svojí kamennou tvář.

,,Stoupneš si přímo doprostřed a rozptýlíš sílu kamene kolem sebe. Asi to bude bolet, ale musíš to vydržet co nejdéle.,, Tony začal mačkat nějaké čudlíky a dál vysvětloval.

,,Nemůže se síla kamene dostat mimo tu bránu?,, klasická Rose. Nejdřív se starat o ostatní a až pak myslet na sebe.

,,Ne, je to dobře zabezpečené. Všechno zůstane kolem tebe.,,

,,Fajn, jdeme na to.,, usmála se na nás a hluboce se nadechla.

Tony začal otevírat bránu, aby mohla Rose dovnitř. Rose měla svoji kamennou tvář, ale lehce se třásla. Všichni ji šli obejmout a povzbudit. Poslední jsem šel já.

,,A je to tady. Zvládneš to. Věřím ti.,, snažil jsem se skrýt svůj strach o ní. 

,,Co když to nevydržím. Všechny zklamu.,, chtěla říct ještě něco, ale já byl rychlejší.

,,Neboj. Zvládla jsi už horší věci. A nikoho nezklameš. Ale slib mi, že když už to bude moc, tak přestaneš, ano?,,

,,Slibuju.,, políbila mě a já jí polibek oplatil.

Stoupla si přesně tam, kam jí Meg navedla. Byl čas. Kolem Rose se vytvořila bariéra. Všichni jsme o krok ustoupili.

,,To zvládneš, Rose,, povzbudila ji Emma s Lilou

,,Hodně štěstí, Rogersová.,, to bylo většinou ze strany chlapců.

,,Můžeme?,, zeptal se Tony

,,Můžeme,, řekla sebejistě Rose.

Začala kolem sebe rozpouštět sílu kamene. Ze začátku jen malý pramínek. Ten se ale postupně zvětšoval. Kolem Rose byla modrá mlha.

,,Jo. Pokračuj Rose, to zvládneš.,, Tony byl radostí bez sebe. Podívala se na mě. Viděl jsem v jejích očích tu bolest. Potřebovala podpořit. Usmál jsem se na ni. Odvrátila pohled a zavřela oči.

Najednou se kolem Rose začaly objevovat portály. Slyšeli jsme hlasy. Všichni jsme se na sebe podívali a až pak nám to došlo. Ty hlasy patřily rodičům. Najednou se Rose podlomila kolena a vykřikla bolestí.

,,Rose!,,

ROSE

U ruky jsme si nechala objevit kámen prostoru, kolem kterého se začala tvořit modrá mlha.

Představovala jsem si, jak všechna ta síla proudí ven z mého těla. Všude kolem mě bylo modro. Koukla jsem se na ostatní. Všichni pomalu couvali. V jejich očích jsem viděla strach. Ale nebyl tam jen strach. Byla tam i starostlivost. Měli strach, ale o mě. 

,,Jo. Pokračuj Rose, to zvládneš.,, křičel na mě Tony. Podívala jsem se na něj a viděla tu radost. Nesmím je zklamat. Musím vydržet. 

Najednou to přišlo. Celým mým tělem projela obrovská bolest. Cítila jsem se, jako by mě někdo škrtil. Sotva jsem dýchala. Každý nádech byla další bolest. Podívala jsem se na Jeremyho. Koukal na mě svýma očima. Pohled mi oplatil. Usmál se na mě. Cítila jsem jeho podporu, jako by stál hned vedle mě. Odvrátila jsem pohled a představila jsem si, jak všichni stojí za mnou. Jak mě podporují a stojí při mě. Zavřela jsem oči a dala do toho všechnu svou energii. 

Hlasy. Slyšela jsem hlasy. Vůbec jsem jim nerozuměla. Něco křičely, ale všechny slova se mi slévaly do sebe. Vůbec jsem si neuvědomovala komu ty hlasy patří. Když mi to došlo. Ten hlas. Znám ho ze všech filmů a kamerových záznamů. Kapitán Amerika. To není možný. Já ho slyším. Něco křičí. Ne, to se mi jen zdá. Nemůže to být on. Pak jsem, slyšela další hlasy. Jen některé jsem dokázala poznat.

Čekala jsem na ten hlas. Čekal jsem na hlas mé matky. Pořád nic. Už jsem si myslela, že tam není, když v tom. 

,,No tak lidi! Musíme odsud vypadnout!,, máma. Je to ona. Její ruský přízvuk nešel přeslechnout. Pak se mi setmělo před očima.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Cítila jsem strašnou bolest. Už jsem se neudržela na nohou a spadla jsem na kolena. Chtěla jsem spát. Bylo mi hrozně. Všechno mě bolelo. Musím vydržet, musím. Pak to přišlo. Hrozná bolest. Jako by se mi lámaly všechny kosti v těle. Vykřikla jsem bolestí. Takhle jsem tam klečela asi tři minuty, když jsem ucítila krev na obličeji. Už jsem nemohla, už chci konec. Naposledy jsem vydechla a spadla do bezvědomí. Poslední co jsem cítila byla něčí náruč, která mě zvedla ze země.