NewAvengers

ATENTÁT

ROSE

Přistála jsem asi pět kilometrů od města. Blíž to bohužel nešlo. V cestě mi stála chráněná krajinná oblast a tam prý přistát nemůžu. Zapnula jsem odrazové panely a nechala jsem jet na louce. Sam se vznesl do vzduchu a letěl napřed. A my museli jít pěšky. 

,, Je to celkem daleko.,, stěžovala si máma kousek za mnou.

,, Mohla jsem přistát blíž.,, připomněla jsem jí.

,, Tak naposledy. V chráněné krajinné oblasti nemůžeš přistávat jetem.,, zopakovala větu, kterou mi řekla už před půl hodinou.

,, Nikdo by si toho nevšiml.,, namítla jsem.

,, Rose!,, pohrozila mi.

,, Už mlčím.,, zvedla jsem ruce na náznak míru. Za sebou jsem slyšela Buckyho smích, ale nějak moc jsem na něj nereagovala. Táta byl pár metrů před námi. Ten už měl vystaráno, protože byl na vrcholku. My museli ještě do prudkého kopce.

,, Už jsme tady.,, snažil se nás popohnat. Po čtyřech jsem vylezla na vrchol a sedla jsem si na kraj. Potřebovala jsem se nadechnout. Naštěstí máma byla daleko za mnou, takže jsem měla dobrých deset minut. Vyškrábala se za námi a postavila se vedle táty. Úplně normálně.

,, Jak to, že nejste zadýchaní?,, zeptala jsem se trhaně. 

,, Před měsícem jsme bojovali s Thanosem. V tu dobu jsme na tom byli nejlíp.,, usmála se na mě máma. Tohle mi nedošlo. Pro ně to bylo patnáct dní, co mě neviděli. Pro mě to bylo trochu víc dní. Jen jsem přikývla a mlčela jsem. 

,, Jdeme. Máme jen hodinu.,, zavelel táta. S fňukáním jsem se zvedla na nohy a plazila jsem se k městu. Musím zapracovat na fyzičce. Šli jsme lesem, takže byl aspoň stín, ale i tak bylo vedro. Proč jsme nemohli jet třeba na Sibiř? Nebo Norsko? Proč musíme jezdit do vedra? Počkat!

,, Same?,, zeptala jsem se do sluchátka.

,, Jo.,, ozval se.

,, Vidíš někde cukrárnu nebo stánek se zmrzlinou?,, zeptala jsem se s nadějí. Rodiče se na mě otočili a dívali se na mě jak na blázna. Jen jsem mykla rameny a pokračovala jsem v cestě. 

,, Jo, kousek před zatáčkou je menší prodejna.,, smál se. Usmála jsem se a šmátrala jsem v obleku. Vytáhla jsem peněženku a doufala jsem, že jsou tam nějaká eura nebo aspoň karta. Je tam karta.

,, Zmrzlinu nestíháš.,, kroutila máma hlavou. 

,, Zmrzlinu stíhám vždy.,, rozeběhla jsem se k městu. Za sebou jsem slyšela smích, ale nezastavovala jsem. Zmrzlina!

NATASHA

Rose se rozeběhla k městu a za chvíli nám zmizela z dohledu. Musela jsem se pořád smát nad jejím chování. Jak malé dítě. Kéž by pořád byla malé dítě. I když, nevím, jestli bych přežila celý její život. Myslím, že bych umřela strachy. Představa, že v parku najdu zmlácenou a krvácející Rose, mě děsila. Kdybychom tu byli, nestalo by se to. 

,, Opravdu běží jen kvůli zmrzlině?,, smál se Steve. Tím mě úplně vyvedl z mých myšlenek. Otočila jsem se na něj a po dlouhé době jsem viděla upřímný úsměv. Od té doby, co jsme nechali Rose u Pepper, se moc nesmál. Jen když s ním byla Rosie. 

,, To po mně nemá.,, bránila jsme se.

,, Po mně taky ne.,, přidal se.

,, Náhodou, já si pamatuju malého Steva. Vždy si běhal s tetou Sarah do cukrárny na sladké. Jenže ty jsi měl nejradši takové dortíčky s čokoládou.,, vyprávěl Bucky.