NewAvengers

KÁRÁNÍ OD TÁTY

ROSE

Probrala jsem se s šílenou bolestí hlavy. Proč já pořád piju? Posadila jsem se na posteli a promnula jsem si oči. Naštěstí se mi nechtělo zvracet. Podívala jsem se na stůl. Byl tam malý vzkaz.

JELI JSME NA ZÁKLADNU. MÁME MISI. VEZMI SI PRÁŠEK NA HLAVU. AŽ SE VRÁTÍME, JEŠTĚ SI SPOLU PROMLUVÍME.

TÁTA

Jejda. Povzdechla jsem si a vzala jsem si prášek, který byl vedle vzkazu. Lehla jsem si znovu do postele a pokračovala jsem ve spánku.

Po třech hodinách jsem se probrala znovu, protože mě bolela hlava. Tohle ale z alkoholu není. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem úplně bledá. Nebylo mi nejlépe.

Můj telefon cinkl. Vzala jsem ho do ruky a podívala jsem se na zprávu. Mise, super. Přesně té jsem se chtěla vyhnout. Nejhorší je, že to není mise od S.H.I.E.L.D.u, ale od vlády. Mám odstranit pár novinářů. Klasika.

S povzdechem jsem se vyhrabala na nohy a šla jsem si pro zbraně. Uniformu jsem na sobě měla ještě ze včera. Jen jsem si vzala náramek a vyrazila jsem ke garážím. Tam už na mě čekala velká černá dodávka.

Nastoupila jsem a sedla jsem si na úplně zadní sedadlo. Nechtěla jsem jít zabít několik novinářů. Dneska jsem se na to vůbec necítila. Jenže jsem neměla na výběr. Buď to udělám nebo oni udělají něco mě.

,, Víš, co máš udělat?,, zeptala se mě Peggy. Jen jsem přikývla a zavřela jsem oči. Zase jsem nemohla rozhodovat sama nad sebou. Byla jsem pod mocí vlády. Jako vždy.

,, Co ti je?,, zeptala se mě znovu.

,, Nic.,, odpověděla jsem klidně.

,, To je dobře, protože by se mohlo stát, že svůj úkol nesplníš, a co přijde pak?,, podívala se na mě s falešným úsměvem.

,, Přijde trest.,, odpověděla jsem jí. Tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. Peggy jen přikývla a sedla si na své místo. Já jsem si v hlavě opakovala jména novinářů, kteří budou za chvíli mrtví.

STEVE

Z mise jsme se vrátili pozdě večer. Byl to dlouhý boj. Všichni jsme se sešli v obýváku, kde jsme společně sepsali zprávu. Pak jsme se rozešli každý po svým. Já s Nat jsme se dali do prohrabávání Rosiných misí.

Rose. Vzpomněl jsem si, jak včera večer přišla opilá. Takhle se opít. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, co jí říct. Být v její kůži, tak se jdu taky opít. Jenže mě je skoro sto, jí je šestnáct. Ještě si s ní budu muset promluvit.

Jako by mě slyšela. Cinkl výtah a v něm Rose. Podívala se na mě a nasucho polkla. Jen jsem přikývl, že se tomu nevyhne. Se sklopenou hlavou pokračovala v cestě do kuchyně.

,, Je tu jeden záznam. Z Ria. Rok 2016. Měli nějaký provaz, který dokázal prorazit i Rosinou kůží. Pak je tu nějaké sérum, které dokáže protlačit vaše schopnosti. Dokáže zahnat sérum supervojáka až na pět hodin. Teda to bylo u Rose. U vás to bude míň, protože ho máte víc.,, četla nějakou zprávu.

,, Rio. Zajedu tam, co nejdřív.,, napsal jsem si to na malý kus papírku. Nat zaklapla složku a schovala ji, aby to Rose neviděla. Ta se opírala o linku v kuchyni a upíjela vodu ze skleničky.

,, Ještě vás čeká ten pokec.,, podívala se na mě Nat. Jen jsem přikývl a dál jsme pozoroval Rose.

,, Buď na ni mírný, ale zase ne moc.,, položila mi ruku na rameno.