NewAvengers

A je to tady

STEVE, Rosiin otec

Seděli jsme všichni na kamenech, co se válely kolem. Nevíme jak dlouho tu jsme. Čas tu utíká trochu jinak, takže kdybych měl říct, jak dlouho jsme tady, tak je to patnáct dní. Pro nás je to patnáct dní, ale po výkladu Bruce a Tonyho, jsem pochopil, že v našem světě, čas utíká jinak. Nevíme jestli rychleji nebo pomaleji.

Rány z boje s Thanosem se už uzdravily. Seděl jsem na kameni a v ruce si mnul štít. Thanos. To jediné nad čím jsme stále přemýšleli. Sehnali jsme nějaké jídlo a našli vodu. Zrovna jsme opékali ryby.  Podíval jsem se na Nat, která zase brečela. Chyběla nám, strašně moc. Naše malá holčička Rose. Před bojem jsme ji odnesli Pepper. Natasha se jí nechtěla vzdát, ani já ne, ale museli jsme pro její bezpečí.

Najednou se ozvala rána. Všechno se začalo chvět. Kolem nás se začala vytvářet modrá mlha.

,,Co se to děje?,, zeptala se Wanda. Vision si stoupl před ní a pomalu se přibližoval k mlze.

,,Visione, co to je?,, 

,,Myslím, že tohle je naše cesta ven, Kapitáne.,, odpověděl sebejistě, chytl Wandu a prošel s ní skrz mlhu. Všichni jsme je následovali. Prošli jsme skrz mlhu. Stáli jsme na tom místě. Na místě, kde nás Thanos vymazal. To místo se změnilo. Kolem chodili lidé a koukali na nás. Před námi stál obří sloup. Nat začala číst.

,,Avengers, hrdinové, kteří padli kvůli naší ochranně. Navždy budou v našich srdcích, bla bla bla.,, zarazila se a dala si ruku přes pusu.

,,Co je tam napsané?,, zeptal se Bruce.

,,Rok zmizení:2006. Nebylo to patnáct dní.,,

,,Byli jsme pryč patnáct let.,, dodal Tony. To není možný. Patnáct let. Od bitvy s Thanosem uběhlo patnáct let. Musel jsem zjistit víc.

,,Promiňte, slečno, jaký je rok?,,

,,Je rok 2021, Kapitáne.,, nevěřícně se na mě podívala.

,,Co se stalo potom, co jsme zmizeli?,,

,,Thanos zmizel. Za celou dobu se neukázal.,,

Sakra. Je to pravda. Počkat jestli je rok 2021...to znamená, že Rose je šestnáct.

,,Musíme hned do S.H.I.E.L.D.u.,,

,,Souhlasím,, přidal se Bucky.

ROSE

Probrala jsem se v guinjetu. Měla jsem na ruce přidělané nějaké hadičky. Byly studené a trochu mě štvaly. Otevřela jsem oči a pomalu se posadila. Co se stalo? Brána...kámen....bolest... Sakra, nevyšlo to. Ne, ne, ne. 

,,Rogersová! Jak je ti?,, objala mě Emma. Všichni se pomalu zvedli a šli ke mě. Řídila FRIDAY, takže mě obejmul i Jeremy.

,,Upřímně, děsně. Všechno mě bolí.,, zarazila jsem se, když jsem si všimla výrazu ostatních. Chtělo se mi brečet. Nedokázala jsem to.

,,Mrzí mě to. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.,, řekla jsem šeptem a sklopila zrak k zemi.

,,Není to tvoje chyba, Rose, vedla jsi si dobře.,, dal mi ruku na rameno Oliver.

,,Letíme na základnu?,,

,,Jo budeme tam za hodinu. Můžeš si ještě lehnout. Až tam dorazíme vzbudím tě.,, usmál se na mě Jeremy. Úsměv jsem mu oplatila a zase si lehla. Cítila jsem se strašně slabě. Všechno mě bolelo a těžce se mi dýchalo. Jeremy si toho nejspíš všiml.